Petr

heslo: Petr

autor: Tichý Ladislav    
       
předcházející heslo: Petachjáš        
následující heslo: Petra

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků řec. petros. Nejobvyklejší a v NZ i nejčastější (celkem 156x) pojmenování Ježíšova učedníka, který je v seznamech dvanácti apoštolů uveden vždy na prvním místě (Mk 3,16; Mt 10,2; L 6,14; Sk 1,13).

1. Jméno

Petrovo původní jm. bylo Šimon. Zdvojené označení Šimon P. se vyskytuje hojně v Janově ev. (J 1,40; 6,8.68; 13,6.9.24.36; 18,10.15.25; 20,2.6; 21,2.3.7.11.15, obvykle střídáno s jednoduchým P.), jinak pouze L 5,8; Mt 16,16 a 2Pt 1,1. V synoptických evangeliích a ve Sk je nejčastější pouhé P. Druhé jméno dostal Šimon zřejmě od Ježíše, a to podle J 1,42 už při prvním setkání, podle Mt 16,17 však se zdá, že až později. Jméno petros však nebylo běžné, není jako takové ani doloženo, pokud je ovšem nelze najít v písmenech pjtrws na koženém proužku ze 4. kumránské jeskyně (4 QM 130) v rámci textu, který snad představuje pouze cvičení v psaní. petros znamená v řečtině obvykle kámen, zřídka skála (např. u Sofokla); význam skála normálně vyjadřuje petra. Aram. kéfá', jehož je petros překladem, zahrnuje význam obojí. Podle některých badatelů je třeba počítat s původním významem přezdívky ušlechtilý kámen, drahokam, ale Mt 16,18 předpokládá každopádně význam skála. Tento význam by patrně platil také jako původní, kdyby se hned od začátku nejednalo o přezdívku, ale o jméno (Kéfas). Volba tvaru petros oproti petra byla dána patrně přizpůsobením mužskému rodu nositele.

2. Život a působení

P. je ve všech čtyřech ev. nejvýraznější postavou mezi Ježíšovými učedníky. Z nich, a potom ze Sk a některých nz. listů, se dovídáme některé životopisné údaje. P. byl synem jistého Jonáše (Mt 16,17. barióná) či spíše Jana (J 1,42; 21,16) a pocházel z Betsaidy u Genezaretského jezera (J 1,44). Byl ženatý (sr. Mk 1,30; 1K 9,5), povoláním rybář (Mk 1,16-18, par.; J 21,3), v době Kristovy veřejné činnosti bydlel v Kafarnaum (sr. Mk 1,21.29). Podle J 1,35-37.40n byl se svým bratrem Ondřejem nejprve v kontaktu s hnutím Jana Křtitele. Oba však patřili mezi první Ježíšovy učedníky (Mk 1,16-18; J 1,41n.). P. náležel k těsnějšímu kruhu kolem Ježíše (P. jmenován vždy na prvním místě, synové Zebedeovi Jakub a Jan, v Mk 13,3 je k nim připojen ještě Ondřej), kteří jsou při vzkříšení dcery Jairovy (Mk 5,37, parr.), proměnění na hoře (Mk 9,2, parr.) a u Ježíšovy modlitby v Getsemane (Mk 14,33, par. Mt 26,37). Jménem učedníků vyznává P. víru v Ježíše jako Mesiáše (Mk 8,27-29; Mt 16,13-15; L 9,18-22; sr. J 6,60-71). Nechápe však Ježíšovu cestu utrpení a je za to od něho ostře pokárán (Mk 8,32n., par. Mt 16,22n.). V kritické situaci Ježíšova zatčení se k němu nedokázal přiznat (P. zapření [viz zapřít]: Mk 14,54.66-72; Mt 26,69-75; L 22,55-62; J 18,15-18.25-27). Stal se však zřejmě rozhodujícím svědkem Ježíšova vzkříšení (Mk 16,7; L 24,34; 1K 15,5).

Kromě tohoto obrazu, jak je P. zachycen v podstatě v Mk, obsahují ostatní ev. další tradice, které P. úlohu ještě více zdůrazňují. Mt některé zmínky o P. sice vynechává (např. při vzkříšení dcery Jairovy po Mt 9,22 nebo Mt 28,7 na rozdíl od Mk 16,7), ale jeho význam je podtržen už přídavkem první (Mt 10,2) a především textem Mt 16,17-19, kde je P. označen za garanta eschatologické (viz eschatologie) stavby církve (na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou – Mt 16,18). K tomu se řadí i Mt 14,28-31 (P. chce jít po vodě) a Mt 17,24-27 (Ježíš platí za P. chrámovou daň).

V L jsou nepříznivé zmínky o P. (v souladu s obecnou tendencí evangelia, šetřícího Ježíšovy učedníky) potlačeny (např. chybí Mk 8,32b.33) nebo zmírněny (např. L 22,56-60 se P. při zapření nezapřísahá). Navíc je zvýrazněno P. povolání v perikopě L 5,1-11 a speciální tradice předpovědi P. zapření (L 22,32) obsahuje Ježíšova slova: i já jsem za tebe prosil, aby tvoje víra neochabla; a ty po svém obrácení buď posilou svým bratřím.

V J je P. jmenován nejvíce, i když při méně událostech, a jeho postava i zde dominuje. P. vyznání J 6,66-69 je spojeno s odhodláním zůstat u Ježíše, protože on má slova věčného života (J 6,68). P. je ovšem představen také jako nechápavý (J 13,6-10.36-38; 18,10n.) a zapírající Ježíše (J 18,15-18.25-27). V poslední kapitole (přidané asi dodatečně, ale před vydáním evangelia) J 21,15-19 je však Petrovi zmrtvýchvstalým Kristem po trojím vyznání lásky (asi protiváha zapření) svěřena služba pást Ježíšovy ovce.

Také po Ježíšově smrti byl podle Sk P. hlavním mluvčím a vedoucím představitelem apoštolů. Řídí volbu Matěje (Sk 1,15-26), po seslání Ducha promlouvá v Jeruzalémě (Sk 2,14-40; 3,12-26; 4,8-12 [před veleradou; sr. Sk 5,29-32]), pronáší soud nad Ananiášem a Safírou (Sk 5,1-11), působí v Samaří a odhaluje Šimona kouzelníka (Sk 8,14-24), potom i v Galileji (sr. Sk 9,31n.). Je představen také jako divotvorce (Sk 3,1-10; 5,15; 9,32-34.36-43). Po vidění přijímá pohanského setníka Kornélia do církve (Sk 10,17-11,18). Za Heroda Agrippy I. je uvězněn, ale zázračně vysvobozen (Sk 12,1-17). Sk 12,17 hovoří o jeho odchodu z Jeruzaléma na jiné místo. Sk 15,7-11.14 opět dokládají jeho (asi jen dočasnou) přítomnost v Jeruzalémě.

Bezprostřednější svědectví nacházíme u apoštola Pavla (Ga 1-2, popř. 1K). P. (Kéfas) byl cílem první Pavlovy návštěvy Jeruzaléma po obrácení (Ga 1,18). Ga 2,7n. V souvislosti s druhou návštěvou Jeruzaléma je P. označen za hlavního misionáře mezi Židy, zatímco Pavel měl působit mezi pohany (Ga 2,9), ne ovšem patrně ve smyslu osobním, ale oblastním. V Antiochii Pavel vystoupil proti Petrovi, protože nebyl důsledný v uplatňování svobody od mojžíšského zákona i pro židokřesťany (Ga 2,11-14). P. zřejmě nepůsobil jen mezi židokřesťany; 1K 1,12 svědčí o jeho vlivu i v Korintu, i když tamní Petrovo misijní působení je málo pravděpodobné.

Podle tradice zachytitelné od konce 1. st. (sr. Klement Římský, Kor. 5,4; 6,1; Ignatios Antiochejský, Ad Rom. 4,3) skončil P. svůj život v Římě jako mučedník, a to za císaře Nerona asi v letech 64 až 67. Teprve Tertulián hovoří výslovně o ukřižování (snad naznačeno už J 21,18n.). Vykopávky na místě hrobu pod konfesí baziliky sv. Petra v Římě nevedly ovšem k všeobecně přijatým výsledkům.

3. Posmrtný význam

NZ obsahuje dvě epištoly nesoucí v preskriptu P. jm. (1Pt, 2Pt). Jsou-li obě napsány po P. smrti (1Pt velmi pravděpodobně a 2Pt prakticky jistě), dokládají význam P. postavy i v době rané církve. S jeho jménem jsou spojeny také apokryfy, z nichž mají význam: Petrovo ev. (asi z první pol. 2. st., dnes některými zřejmě neprávem pokládané za pramen kanonických evangelií), Apokalypsa (2. st.; odlišná je ApcPt z Nag Hammádí ze 3. st.) a Skutky (konec 2. st.).

Odhlížíme-li od pozdějších vazeb na P. postavu, které jsou mezi křesťany kontroverzní (především pokud jde o tradici římských biskupů), vyplývá z celkového svědectví NZ jednoznačně P. autorita a jeho přední postavení, které se prosadily i proti případným konkurentům, jako byl Jakub, bratr Páně (sr. Ga 2,9), učedník, kterého Ježíš miloval, nebo i sám Pavel. Současně však je P. snad nejvýmluvnějším příkladem Písma pro to, jak Boží vyvolení k důležitému úkolu se neřídí lidskými měřítky vhodnosti, spolehlivosti a dokonalosti.