Misie

heslo: misie

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: míry        
následující heslo: Mispa

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků lat. missio – poslání, vyslání.

1. Starý zákon

SZ m. v našem smyslu slova nezná, Izrael uctíval Hospodina zástupně za všechny národy, byl mezi nimi královstvím kněží (Ex 19,6), někteří proroci očekávali na konci tohoto věku pouť pohanských národů do Jeruzaléma (např. Iz 2,3; 11,10; 60,10; Mi 4,1-8). I Ježíš žil tímto očekáváním, jeho obraz m. byl však dostředivý, šlo mu o obnovu Izraele jakožto Božího lidu (Mt 10,5; 15,24}). Neznamenalo to, že by pohané propadli soudu, Izrael mohl být zahanben vírou pohanů (Mt 8,10 /Q/), mohlo to být odhalením viny jeho konkrétních skupin (Mt 11,20-24), ale to samo neměnilo jeho poslání.

Až v době raného křesťanství se rozvinula židovské m. z Antiochie (Mt 23,15), která však zachytila jen jedince a nezměnila postavení synagógy zásadním způsobem. I část prvních křesťanů zastávala toto stanovisko. Židé, kteří v Ježíšovi viděli Mesiáše získávali nové stoupence tím, že věřící pohany zahrnuli do Izraele.

2. Raná církev

Většina nejstarších křesťanských textů (zejména kanonizované spisy) zastává však stanovisko, že po Velikonocích se misie obrací také směrem k pohanům (Ga 1,16; Ř 1,5). Souvisí to se skutečností, že Ježíšovi povelikonoční stoupenci začínají vytvářet církev, která byla se svou vírou v Ježíše jako Mesiáše vytlačována ze synagógy.

Misijní příkaz z Mt 28,16-20 se zaměřuje na šíření Ježíšova učení. Získávat učedníky znamenalo sledovat Ježíšovo učení, které vrcholí v Dvojím přikázání lásky a jehož uplatnění v mezilidských vztazích je popsáno v podobenství o posledním soudu (Mt 25,31-46). Takovým učedníkem byl například Žid Josef z Arimatie. Vyznání Ježíše jako Krista a křest podle vzoru učitele (Mt 3,13-17) měly jednání podle Ježíšova učení podpořit (Mt 28,19-20).

3. Strategie m.

Zlom v přístupu k pohanům přináší Pavel (ospravedlnit). M. však i v jeho době byla podle nz. textů především věcí apoštolů a dalších generací svědků (Sk 22,15) – charismatiků zaměřených na misii (např. Sk 11,22). Výzvy k osobnímu misijnímu působení jednotlivých členů církve jsou v NZ nápadně ojedinělé. Svědectví jsou vydávána tam, kde se křesťané dostávají do situací, do nichž byli vmanipulováni zvnějšku (Mk 13,10par.), především však je misie věcí přesvědčivosti bohoslužby, zejména křesťanského kázání, které srozumitelným způsobem umožňuje posluchači, aby lépe porozuměl sobě samému (1K 14,24-25: vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci), dále přitažlivosti celého křesťanského života Mt 5,16: Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali Slávu vašemu Otci v nebesích., srv. J 13,35. Tím se m. nz doby lisí od mocenské m. středověku a od novověkého pojetí m. jako agitace.

4. Teologie m.

Základem m. je podle teologicky tradičního proudu, který vyjadřuje dosah Ježíšova příběhu tím, že jej chápe jako viditelný projev Božího poslání, formule vyslání, tj. vyslání Ježíše podle Ga 4,4-7 od Boha na svět. Odtud je jako druhotný pohyb odvozeno poslání apoštolů a svědků.

5. Rozšíření křesťanství

Dějinné rozšíření křesťanství vycházelo z dvou ohnisek – Galileje a Jeruzaléma, pokračovalo na sever (přes Damašek) do Antiochie nad Orontem v Sýrii a odtud do Edessy, Palmyry a dále na východ. Pavlova m. směřovala na z. – na Kypr, do Malé Asie, Dalmácie, Řecka a konečně do Itálie, o málo později prostřednictvím jeho žáků na Krétu. Na jih postoupilo křesťanství do Alexandrie a brzy hlouběji až do Horního Egypta. Do doby Konstantina Velikého (Milánský edikt z r. 313) se rozšířilo až do Arménie, na západě do Gallie (dnešní Francie), Britanie. Na jih do Hispánie (Španělsko a Portugalsko) a do Kartága, (sev. Afrika) na severu mezi Germány (jižní Německo).