Vzpomínat, vzpomínka

heslo: vzpomínat, vzpomínka

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: vznětlivý        
následující heslo: vzpurný

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků (pamatovat, památka, paměť), hebr. z-k-r a odvozeniny; řec. mimnéskomai vzpomínám si, pamatuji si, myslím na někoho, anamimnéskó připomínám; subst. mneia vzpomínka, paměť, anamnésis vzpomínka, připomenutí – uchování a vybavování minulých událostí v paměti: v úzkosti vzpomíná Izraelec na Boha (Ž 42,7), na Sijón (Ž 137,1), podle Pavla má křesťan v. na způsob života svých učitelů víry (1Te 2,9 srv. Te 3,6), jeho vzpomínka na křesťany ve Filipech je spojena s modlitbou (Fm 1,3; Ef 1,6). Jsou však i vzpomínky na to, co je z hlediska biblických pisatelů klamem (egyptská hojnost Nu 11,4-5).

Na minulé události a vzdálené osoby vzpomínáme proto, že v nich hledáme posilu pro přítomnost. Proto je v bibli vzpomínka závažným prvkem zbožnosti a základním prostředkem životní orientace. Izraelští mají pamatovat na den, kdy byli vyvedeni z Egypta (Ex 13,3) a v Ex 12 máme dokonce naznačeno, jak se vzpomínka přenáší tradicí. Minulá událost zanechává stopu v bohoslužebném životě. Ta provokuje nejmladší generaci k otázkám, na něž odpovídají rodiče vyprávěním příběhu spojeným s vlastním hodnocením (svědectvím) – Ex 12,16-27a. Tak je to i v křesťanské eucharistické slavnosti (večeře Páně). To čiňte na mou památku se v 1K 11,25 se vztahuje na celé stolování, k němuž patří slova o jeho smyslu. Vzpomínka v takovém případě není jen připomenutím něčeho, co již uplynulo do minulosti (evokace), ale vzpomínka může nabýt zvláštní sílu, která závažnou událost zpřítomní, takže účastníci takové vzpomínky – události se stávají účastníky toho, na co vzpomínají (aktualizace; svátosti). Základní etapou vzniku evangelií jako spisů je spojování evangelia jakožto zvěsti s dalšími příběhy, které zpřítomňují Ježíšovo působení: Kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku (anamnésis) také o tom, co ona učinila (Mk 14,9par.). Jinou živou vzpomínkou jsou slova Ježíšova (Sk 20,35; J 16,4) i letnice (Sk 11,16-18).

Zvláštní síla těchto vzpomínek spočívá v tom, že jsou součástí projevů Boha v dějinách, jeho tzv. zjevení. Takové události, na které poukazují svědkové, mají význam nejen pro přítomné rozhodování příjemců svědectví, ale předjímají také budoucnost – jde o vzpomínky na budoucnost (uživatel tohoto slovníku nechť promine náhodnou podobu této formulace s názvem jedné špatné knihy). Literárně tvoří svědectví o zjeveních Božích narativní (vyprávěcí) osu Bible v obou jejích částech. Tím se hebrejsko-křesťanská tradice liší od většiny ostatních náboženských systémů a směrů.