Filipským, epištola

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: Filipským, epištola

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Filipovo evangelium        
následující heslo: Filipy

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
list Pavla z Tarsu, součást NZ kánonu.

1. Obsah a členění

1,1-11 Adresa a modlitba díků

1,12-3,1 část 1: Vztahy mezi apoštolem a adresáty

1,12-26 Pavel je ve vězení a dostává zprávy o tom, jak se evangelium šíří po světě. Starosti a únava ho však přemáhají, takže by chtěl zemřít a být s Kristem. Ví však, že je třeba, aby dál pracoval, a doufá, že se z vězení vrátí;
1,27-2,18 pareneze opřená o christologický hymnus citovaný v 2,6-11 (oslava Krista, který se vzdal božského způsobu bytí, stal se člověkem a jako člověk vytrpěl podle Boží vůle smrt na kříži. Pro tuto pokoru ho Bůh vyvýšil a svěřil mu své jméno Pán, aby jej reprezentoval před celým stvořením),
2,19-3,1 osobní vzkazy provázené výzvou k radosti.

3,2-4,9 část 2: Varování

3,2-4,1 Poučení o lidech, kteří prosazují obřízku, ale ve skutečnosti rozbíjejí křesťanské společenství (slovní hříčka: obřízka – rozřízka). Pavel se svou židovskou minulostí (i obřízkou) může chlubit víc než jiní, ale odepsal to. Ví totiž, že před Bohem obstojí jen z jeho milosti, která je podstatou jeho spravedlivé vůle. Protože se ho zmocnil Kristus (je s ním spjat vírou), nabývá sílu, aby sledoval cíl, který je dosud za horizontem (v nebi). Nedosáhnou jej ti, kdo se za Kristův kříž stydí;
4,2-9 napomenutí a konkrétní výzvy k smíření s výzvami k radosti a k plnění obecně uznávaných mravních norem.

4,10-20 Poděkování za peněžní dar od adresátů (srov. 1,5).

4,21-23 Závěr: Pozdravy a požehnání

2. Problém literární jednoty listu

Pozorný čtenář si všimne několikeré změny stylu. Zvlášt nápadný je ostrý tón, který provází text dopisu od 2. verše třetí kapitoly až do jejího konce. Po radostné větě v 3,1 je to překvapivé pokračování. Proto lze 3. kapitolu (nejčastěji 3,2-4,1) považovat za část dopisu, který byl napsán později než původní list. V původním dopise apoštol děkoval za dar, který mu z Filip poslali po Epafroditovi do vězení (2,25;4,18). Epafrodites ve Filipech onemocněl (2,26n) a když se vracel, poslal po něm Pavel tento list (2,25). Není vyloučeno, že spory s Pavlovými odpůrci vypukly již brzo po odchodu Epafrodita a že doručitelem druhého, ostrého dopisu byl Timoteus, kterého Pavel hodlal poslat do Filip po Epafroditovi (2,19n).

Protože oddíl 4,10-20 lze chápat jako samostatný list, z něhož byla vypuštěna pouze úvodní adresa a závěr, a protože v tomto oddílu chybí zmínka o Pavlově vězení, je možné, že tu máme před sebou další, třetí dopis, napsaný nejspíš ještě před Epafroditovou nemocí a Pavlovým zatčením.

Všechny tyto hypotézy vycházejí ze skutečnosti, že soubor Pavlových listů vznikal až s určitým odstupem po apoštolově smrti, kdy z některých dopisů zůstaly jen zlomky, které bylo nutno zasadit do širšího celku, měly-li být bezprostředně použitelné při předčítání v křesťanských shromážděních. Je pravděpodobné, že apoštolovi žáci postupovali tak, jako se to dělalo při sbírání a vydávání dopisů významných autorů (epištoly). Ke všem těmto hypotézám je třeba přistupovat s jistou opatrností (sr. 2. Korintským, Římanům). Přesto v případě Filipských mluví pro tuto domněnku několik nezávislých argumentů. Mnozí však rozlišují jen dopis, který obsahuje poděkování za dar a dopis varující proti nebezpečným náboženským agitátorům, napsaný zřejmě po Pavlově propuštění z vězení.

3. Pavlovi odpůrci

Identifikovat Pavlovy odpůrce je velmi důležité, máme-li pochopit smysl argumentace ve třetí kapitole a poznat problémy filipské křesťanské obce. Je to však úkol velmi obtížný. Co Pavel mohl u adresátů samozřejmě předpokládat, musíme obtížně rekonstruovat z nepřímých indicií. Špatní dělníci svým životem fakticky popírali význam Kristovy smrti na kříži (3,18) a jejich bohem bylo břicho (3,19), jejich pojetí víry vedlo tedy k mravní nevázanosti. Protože zdůrazňovali svou obřízku – své židovství – mohlo by jít o Kristovy stoupence podobného zaměření jako ti, proti nimž se Pavel s podobnou rozhodností hájí v 2K 10-13. Někteří biblisté se dokonce domnívají, že šlo o židy, k nimž se někteří křesťané přikláněli, aby se vyhnuli pronásledování (sr. 2K 11,22n). Pravděpodobnější však je, že šlo o křesťany z židů. Slova o zbožnění břicha a popírání kříže Kristova mohou být jen vyostřeným hodnocením jejich odlišného vyjádření Ježíšova významu. Jestliže Pavel zdůrazňuje, že jako křesťané máme občanství v nebesích (sr. výše odst.a), je možné, že tím chtěl vyvážit vědomí svých odpůrců o sounáležitosti s nebeským světem. Při podobném zrcadlovém čtení lze usoudit, že se pokládali za dokonalé, když Pavel musí zdůraznit, že dokonalost spočívá v běhu k cíli a není nikdy lidským majetkem (3,12nn). To znamená, že nešlo o stejnou křesťanskou skupinu, jako byla ta, která ohrožovala pavlovské sbory v Galatii (Galatským). K ní patřili lidé, kteří dbali na dodržování Zákona a nemohli tedy žít ve vědomí vlastní dokonalosti. Stejně tak je nemůžeme ztotožnit s popěrači vzkříšení, s nimiž Pavel polemizoval v 1K 15, protože pro to nemáme dostatek důkazů a Pavel se na jednom ani na druhém místě nezmiňuje o tom, že s podobnými odpůrci se setkal již dříve. Proto můžeme povědět jenom to, že šlo o křesťany z helénistického (diasporního) židovství, kteří byli ovlivněni platónským nebo předgnostickým spiritualizujícím přístupem ke světu. Ten ovlivnil i jejich výklady o Ježíšově významu.

4. Teologie

Teologický výklad není ve Fp. tak souvislý jako v ostatních Pavlových nesporně Pavlových epištolách. Jeho základním tématem je odpovědnost za křesťanskou obec, pro níž Pavel touží ještě dále žít, i když sám by již chtěl zemřít a být s Kristem (sr. 1Te 4,15). Adresátům chce hlavně předat výzvu k pokoře a k lásce, která je tmelem společenství. V 2,6-11 cituje hymnus, který Kristovu moc opírá právě o jeho ponížení (ponížení ve smyslu inkarnace a ponížení ve smyslu potupné smrti). Hymnus je prvním souvislým dokladem předpokládajícím Kristovu preexistenci (sr. 1K 8,6) a vrcholí tvrzením, že Ježíš právem nese Boží titul Pán (kyrios) jako mesiášský král v Ž 110,1. Křesťanská obec, která při modlitbě ke Kristu kleká, reprezentuje pravý řád celého stvoření (2,10).

V polemické části epištoly zdůrazňuje Pavel, že na skutečné naději nebudou mít podíl ti, kdo prožívají svou duchovní nadřazenost, ale ti, kdo v síle svého nebeského občanství nesou utrpení a denní starosti svých bližních.

5. Autorství, doba a místo sepsání

Autorem je Pavel, spoluautorem (svědkem) Timoteus.

Podle tradice zachycené v některých rukopisech jako dovětek, byla e. F. napsána z Říma. Jde zřejmě o domněnku, která se opírá o údaje z knihy Skutků apoštolských. Jindy se na základě téhož pramene mluví o sepsání v Cesareji Přímořské. V e. F. se sice mluví o pretoriu (1,13) a o lidech z císařského domu (4,22), ale původ epištoly Filipským v Římě je velmi nepravděpodobný. Pretorium mohlo být v provinciích označením jakéhokoli sídla římské správy a lidé z císařského domu mohou být i provinční úředníci. Víme také, že z Říma chtěl Pavel cestovat do Hispanie (Ř 15,34.28), v e. F. se však mluví o tom, že se vrátí do Filip (2,24). Ztotožnit Pavlovo vězení, z něhož psal Filipským, s vězením římským ztěžuje navíc předpokládaná snadnost cestování do Filip (plánovány jsou tři cesty: Epafroditova, Timoteova a Pavlova). Cesta do Říma byla nákladná, riskantní a dlouhá. Proto se dnes za místo sepsání Filipským pokládá nejčastěji Efez, kde byl Pavel asi také vězněn. Slova o tísni či těžkostech v 2K 1,8 a v Fp 4,14 (řec. thlipsis) se mohou vztahovat na toto věznění a Filipským by potom vznikla brzy po sepsání 1. Korintským, nejspíše r. 54 n. l.