Zjevení

heslo: zjevení

autor: Grešo Ján
autor: Pokorný Petr  

předcházející odkazové heslo: Zizara      
předcházející heslo: zív
následující odkazové heslo: Zjevení Abrahamovo      
následující heslo: Zjevení Janovo

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků odhalení skrytého; kde není uvedeno jinak, je ve SZ většinou podkladem hebr. g-l-h, méně často odvozeniny kořene j-d-`, např. Ž 51,8 o poznání moudrosti; řec. apokalypsis a slovesa apokalyptó (převážně u Pavla) a faneró (janovské spisy). Z. může znamenat i odhalení záměrů či úmyslů člověka (Př 18,2), převážně však jde v Bibli specificky o poznání Boha: např. jeho spravedlnosti (Ž 98,2) nebo jeho konkrétní vůle – pomazání za krále (1S 9,15). Jen na některých místech se mluví o z. ve smyslu epifanie, a to bez užití slovesa g-l-h, s příslušnými znaky jako oblak (Ex 13,21 v. t. mrak), bouře (Ex 19,16), vichřice (Ex 19,16 nebo orákulum, častěji se v sz textech Bůh zjevuje ve vidění nebo ve snu – tak si patrně musíme představit, že probíhalo mluvení Boží (Gn 15,1; 1S 3). Slovo lze obecně chápat jako základní prostředek Božího z. Důležitým prostředkem z. je tradovaná dějinná zkušenost Božího lidu s Bohem (Ex 6,2n; Ez 20,1-5), nejobecněji je z. Boží stvoření (Neh 5,6; Ž 19,2-5; 104).

V NZ je jako klíčové z. Boží chápán Ježíš Kristus. K tomuto rozpoznání nelze dospět racionální argumentací – lidskou moudrostí (1K 2,10, sr. 1K 1,18-23). Nejde o přitom o odhalení nových informací, ale o ujištění o tom, co z toho, co člověk slyší a tuší, má skutečně budoucnost. Proto je z. přijímáno vírou – důvěrou v Boha (Ř 1,17). Jeho obsahem je evangelium, jež Pavel vyjadřuje zejména jako ospravedlnění, ujištění o tom, že člověk navzdory hříchu může obstát před Božím soudem. Dle Mt 16,17 je Petrovo vyznání Krista inpirováno Bohem. Plné z. se očekává při Kristově parúsii (L 17,30; 1Pt 1,5). V janovské teologii je Ježíš zjevovatelem i z-ím, je z. Boží lásky (1J 4,9) i Boha Otce samotného; v názornosti a přístupnosti svého příběhu a slov Ježíš Boha reprezentuje jako jeho vykladač či exegeta (tak doslova J 1,18); srov. J 9,3).

Z. ve svém nejhlubším smyslu nemá význam mirákula, jde o odhalení Božího záměru jakožto nejhlubšího rysu skutečnosti – toho, co člověk ve svém odcizení (hříchu) běžně nevidí. V pobiblické době se z. stává dogmatickým pojmem vyjadřujícím funkci Ježíšova příběhu jako celku, k němuž patří i vzkříšení (IgnMag 8,2), které lze pomocí tohoto pojmu nejlépe interpretovat.