Světlo

heslo: světlo

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: svět        
následující heslo: svévolník, svévole

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr.'ór a odvozeniky kořene '-w-r; řec. fós, fainó (tyto podklady jsou všude tam, kde neuvedeno jinak): méně často řec. lychnos, fóstér – (světlo), svítilna; viz i sláva, den, svícen, záře, jas, pochodeň.

1. Světlo jako opak tmy a) umožňuje orientaci v prostoru, b) je předpokladem i symbolem života a c) je metaforou svatosti i dobra. – Od počátku lidské kultury byl protiklad světlo – tma (tzv. sémantická osa) metaforou dobra i zla. Světlu býval připisován božský, tmě protibožský charakter. Nebeská tělesa slunce a měsíc byla jako nositelé světla pokládána za božstva. Zápas světla (bůh Marduk) a tmy (bohyně Tiámat) byl v oblasti biblických dějů předmětem babylónské mytologie. V Platónské filozofii je idea dobra srovnávána se slunečním světlem (Resp. 597e-509b), v pozdním helénismu pracovala s protikladem světla a tmy gnóze, v židovství okrajové proudy v Sýrii, komunita esejců, jejichž knihy byly nalezeny v Kumránu, se nazývala Synové světla.

2. V SZ je světlo přívlastkem jediného Boha, Hospodina, je jeho oděvem (Ž 104,2), jeho blízkost (sláva) je ohlašována ohněm nebo světlem (Ex 13,21n; 24,10; 1Tm 6,16). Bůh mění časy i doby...odhaluje hlubiny a skryté věci, poznává, co je ve tmě a světlo s ním bydlí (Dn 2,21-22). Z těchto slov můžeme vyvodit základní funkce světla: je prostředkem dělení času i odhalení toho, co je jinak skryto ve tmě, včetně vlastní mysli – je prostředkem sebepoznání. Z první funkce vyplývá, že ne slunce a měsíc, ale Bůh jako stvořitel dává světlo (I řekl Bůh: Buď světlo... (Gn 1,3.14). Konkrétně je Bůh světlo Izraele, a to jako oheň svítící i spalující soudem (Iz 10,17), jinde je světlem slovo Boží (Ž 119,105).

Odtud plyne, že světlo je také údělem spravedlivého člověka, pro něhož je téměř totožné s radostí (Ž 97,11), je zaslíbením spásy: Lid, který chodí v temnotách uvidí velké světlo. (Iz 9,1, citováno v Mt 4,16). Cesta světla je protikladem tmy svévolných (Př 13,9).

3. Také podle NZ je světlem především Bůh sám (1J 1,5.7; 2,8nn), jeho blízkost je světlem ohlašována (srv. Mk 9,2-8par.) a světlo provází jeho anděly. – V kázání Ježíšově je světlo metaforou království Božího, které nezadržitelně přichází (L 8,16 – řec. lychnos). Jako v SZ je světlo také metaforou spásy: ...dědictví ve světle (Ko 1,12). Světlem je také evangelium, jehož přijetí s sebou nese důsledky v životní praxi: Tak ať svítí vaše světlo před lidmi... (Mt 5,16). Souvislost obrazu světla umožňujícího orientaci a světla jako metafory naděje je vyjádřena v 2K 4,6 (zahrnuje citát z Gn 1,3) a vynikne z výroků jako Ef 5,8-14 (vzkříšení) nebo Ř 13,12: Noc pominula, den se přiblížil. Odložme proto skutky tmy a oblecme se ve zbroj světla.

V Mt 6,22par je oko jako příjemce světla metaforou mravní orientace. Naznačuje se tak, že lidské chování je určováno zvnitřku, z lidské vůle (srv. Př 4,23).

V Janovských spisech (v. Janovo evangelium) je světlem sám Bůh (viz výše), nositelem Božího světla ve světě je Ježíš Kristus: Já jsem světlo světa: Kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života (J 8,12; srv. J 1,4-5.7.9; 3,19; 11,9; 12,46, o chození ve světle – J 12,35, srv. 2,10). Jan Křtitel byl zářící svící a svědkem světla, ne však světlem samotným (J 1,7n).