Pokání

heslo: pokání

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: pochybovat        
následující heslo: poklad

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků činit pokání, litovat (viz slitování) (řec. metanoia, metanoó, hebr. kořen n-ch-m zejm. nácham (ni) – 1S 15,29/, věcně především š-w-b, bezprostřední obdobu má výraz pokání jen v dtkan. knihách SZ – Septuaginta) – obrat v životě, návrat k věrnosti Bohu (Ž 51); věcně souvisí s pojmem smlouvy, kterou se Boží lid zavazuje poslušností Bohu, který mu zajišťuje spravedlnost a ochranu až na věčnost. V LXX jsou hebr. výrazy odvozené od kořene š-w-b překládány především výrazy apostrefó, epistrefó (Am 4,6; Oz 6,1 aj.; v N.Z. L 1,16; 22,32), česky obrátit se, navrátit se, obrat, obrácení. Setkáváme se s nimi především ve zvěsti proroků (Jr 31,18-19).

Již v řec. literatuře helénistického židovství se však jako ekvivalent prosadily shora uvedené výrazy, které jsme uvedli jako první a které v řečtině do té doby nebyly zcela běžné. U sofistů znamenaly hlavně pozdní změnu mysli. V NZ je metanoia a s ní spojené sloveso již výrazem obratu na životní cestě, zásadně nové orientace hodnot a změny jednání. Původní hebr. význam kořene š-w-b jako životního obratu a řec. metanoó jako změny mysli se v NZ prolínají.

V SZ znamenalo pokání návrat k poslušnosti Boha (Hospodina), často konkrétně návrat k plnění jeho Zákona, u proroků především návrat k věrnosti smlouvě s Bohem (Jr 31,19). Pokání otvírá cestu k Bohu i ne-židům (Jon 3; Ninive). V NZ jde o změnu života pod vlivem kázání Jana Křtitele o blížícím se Božím soudu (Mk 1,4parr.; Mt 12,41parr.; Sk 13,24 aj.), Ježíšova ohlašování blížícího se království (Mk 1,15par.; L 5,32; 15,7) a o obrat pod vlivem zvěsti o Kristově vzkříšení a vyvýšení (Sk 2,38; 3,19; 8,32; Zj 2,5 aj.).

I ve výrocích, které přímo neuvádějí, co je důvodem výzvy k pokání, lze z kontextu usoudit, že jde o obrat pod vlivem evangelia o Ježíši Kristu (Ř 2,4; 2K 7,9 aj.). V lukášovských spisech je pokání jako obrat vyjádřeno několikrát narativně, zejména návratem marnotratného syna (L 15,18n) nebo návratem učedníků, kteří šli do Emauz (L 24,33).

Pokání nabylo ustálený, rituální charakter: Bylo spojováno s vyznáním vin (L 15,19.21), prosbami o odpuštění (Sk 8,22), doprovázenými v Izraeli půstem (1Kr 21,27; Jon 3,5) a sypáním si popele na hlavu (Jr 6,26; Neh 9,1 srv. Mt 11,21par.), obléknutím postního oděvu – žíněného roucha a obětí (viz zejm. Lv 5-6). Proroci takové doprovodné projevy kritizovali jako zvnějšnění očekávaného duchovního obratu (Iz 58,5-6) a očekávali pokání spojené s obnovou srdce (Jr 31,31nn).

V NZ je důraz na pokání překryt zvěstováním Božího království a Boží milosti (odpuštění, ospravedlnění Pavel), spojené s příchodem Ježíše Krista: Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? (Mk 2,19par.). Jen v lukášovských spisech vystupuje pokání do popředí jako proměna mysli i života, která je výrazem toho, že očekávané odpuštění nebere člověk na lehkou váhu. Proto také nelze spor o to, zda v hebr.-kř. tradici je pokání předpokladem odpuštění nebo jeho důsledkem, neřešitelný na rovině časové následnosti. Bere-li člověk Boha vážně, musí vždy sám začít s vyznáním vlastní viny (Otčenáš; L 15,18 aj.). Věcně je však pokání vyvoláno důvěrou v Boží milosrdenství a odpuštění (L 15,20; Sk 17,30). Boží odpuštění je otevřením nové cesty a pokání je zároveň nalezením sebe sama, překonáním odcizení (L 15,17).

Základním projevem pokání je odpustit druhému člověku: L 17,4par. (epistrefó a metanoó).

Zvláštním rysem biblického myšlení jsou výroky o pokání Božím: Hospodin se dal pohnouti k lítosti (hebr. n-ch-m, řec. hilaskomai) nad zlem, o němž mluvil, že je dopustí na svůj lid (Ex 32,14), ale i: ...budu litovat toho, že jsem slíbil prokázat jim dobré věci (Jr 18,10). Jde o antropomorfismy, jejich metaforičnost byla zřejmá již sz. autorům. Ve své podstatě (lépe řečeno svou funkcí) však naznačují, že Bůh není pouhý princip, zákonitost nebo osudová síla, ale zahrnuje i vztah (oslovení, povolání), který z lidí činí jeho aktivní společníky a dovoluje jim, aby o něm mluvili jako o osobě, která své milosrdenství projevuje ve vztahu k člověku jako odpovědné bytosti tak, že se tváří v tvář jeho víře či nevěře sama rozhoduje a vztah k němu vytváří ve svrchovaném rozhovoru. Tím člověku otvírá možnost nalézt správnou cestu života.