Trojice

heslo: Trojice

autor: Roskovec Jan    
       
předcházející heslo: Trogyllion        
následující heslo: troubit

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků řec. trias, lat. trinitas – rozumí se T. Božích osob: Otec, Syn a Duch svatý. Vyznání jediného Boha ve třech osobách je ústředním a charakteristickým rysem křesťanské teologie. Tento paradoxní koncept se prosadil jako klíčová výpověď křesťanské víry navzdory tomu, že ve všech dobách působil potíže a musel být znovu promýšlen v polemikách s odchylnými názory. Výslovně byla trojiční nauka formulována až ve spisech křesťanských apologetů a církevních otců ve 3. stol. (Tertullian) a na církevních koncilech ve 4. a následujících stol., svým obsahem však bezprostředně navazuje na biblické svědectví.

1. christologie

Výpověď o Boží T. je především důsledným domyšlením přesvědčení, že v Ježíši z Nazareta se k lidem přiblížil, a tak se dal poznat Bůh sám (zjevení). Tato christologie stála u zrodu křesťanství a jeho osamostatnění ze sekty uvnitř židovství v náboženskou skupinu s vlastní identitou. Je doložena již ve spisech apoštola Pavla, které jsou nejstarší literární vrstvou NZ, přičemž je pravděpodobné, že Pavel sám již toto přesvědčení o Kristu převzal ze starší tradice.

Výrazně je vyjádřeno v hymnu, který Pavel cituje ve Fp 2,6-11 a který Kristův příběh líčí jako cestu dobrovolného sestupu z nejtěsnější blízkosti Bohu do lidství ve služebné poníženosti vedoucí až ke smrti (vv. 6-8 inkarnace) – a následného vyvýšení: je mu dáno jméno nad každé jméno (Pán) a jako takový je adresátem bohoslužebného uctívání veškerým tvorstvem (vv. 9-11).

Toto liturgické vyznání obsahuje dva důrazy:

a) Kristovo božství je proklamováno na základě Božího zásahu, který je v hymnu popsán metaforou vyvýšení jako odpovědi na ponížení v poslušnosti, která necouvla ani před smrtí. Přesvědčení o tom, že Ježíš patří na Boží stranu, se patrně formovalo primárně jako reakce na jeho vzkříšení, jak byla nakonec označena skutečnost, k níž odkazovaly zážitky setkání s Ježíšem velmi brzy poté, co byl popraven a pohřben;

b) Kristovo vzkříšení však nebylo chápáno jako proměna jeho existence v tom smyslu, že by jím vznikla jakási nová kvalita, nýbrž spíše jako potvrzení a odkrytí toho, čím Ježíš žil již před tím. Hymnus naznačuje vztah Kristova vyvýšení k jeho předchozí cestě (v. 9: proto jej Bůh vyvýšil). je to domyšlení pohledu víry na Ježíšův dějinný příběh. Jeho vyvýšení není odměnou za jeho poslušnost, je třeba v něm vidět naplnění odvěkého Božího záměru. To je předmětně vyjádřeno výroky o Ježíšově preexistenci v postavení blízkém Bohu (v. 6).

Zvláštní, jedinečný vztah Ježíše k Bohu je v NZ vyjadřován různými obrazy, které – patrně záměrně – umožňují dvojí výklad. To platí např. o titulech tzv. vysoké christologie: Pán (Rabbi i Pán – Hospodin), Syn Boží (titul mesiášského krále i jedinečný Boží syn) v Ř 1,3 a janovské výpovědi o vztahu Syna a nebeského Otce (např. J 1,14.18; 14,7). Podobně působí i výroky o Kristu jako obrazu Božím (2K 4,4; Ko 1,15): určení člověka (Gn 1,26n) – Ježíš je pravý člověk i jedinečný zjevovatel Boží vůle lidem – 2K 4,6 i Ko 1,19.

Již v synoptických evangeliích je důležitým prostředkem k postižení Ježíšova vztahu k Bohu vylíčení Ježíše jako nositele Božího Ducha (srov. Mk 1,9-11 parr.; Mt 12,28 atd.). Tím se Ježíš podobá postavám SZ, které vystupovaly se zvláštním Božím pověřením a zmocněním, zejména prorokům. Také první křesťanská společenství byla nesena přesvědčením o přítomnosti a působení Božího Ducha v každém, kdo v Krista uvěřil. Tato skutečnost však byla chápána nejen jako obdoba Ježíšova příběhu (srv. Ga 4,6 a Ř 8,14-17: podle Pavla Boží Duch vede ke stejnému postoji k Bohu, jako měl Ježíš; viz Abba), nýbrž jako jeho důsledek: Ježíš byl považován nejen za nositele, nýbrž také za dárce či prostředníka Ducha. I to je patrné již u Pavla (Ga 4,6 – Duch (Božího) Syna, jinde Duch Kristův (Ř 8,9; Fp 1,19); Kristus jako Duch obživující (1K 15,45; v kontrastu k prvnímu Adamovi, který byl podle Gn 2,7 duší živou, tj. Bohem obživenou). Výrazně je to pak vyjádřeno v lukášovském líčení seslání Ducha (srv. L 24,49; Sk 1,7n; 2,1nn) a janovském pojetí Ducha jako Kristova nástupce a svědka (jiného parakléta-přímluvce: srv. J 14,16n.26; 15,26; 16,7.13-15), resp. jeho oživujícího dechu (srv. J 20,19-23 opět ve vztahu ke Gn 2,7).

Právě na těch místech NZ, kde je Ježíšovi přiznáváno postavení na Boží straně, je zřejmé, že se tu nepomýšlí na zbožštění člověka, nýbrž naopak že jde o sebevyjádření Boží skrze člověka Ježíše. Janovský prolog mluví o Kristu jako o Božím věčném záměru (logu-slovu) – a tomu odpovídá významné místo, které je v pokračování evangelia věnováno Ježíšovým proslovům, komentujícím jeho činy. Podobně v Žd 1,1nn je Boží Syn charakterizován jako Boží vrcholné a konečné (v tomto posledním čase) promluvení. To, že Ježíš mluvil o Bohu (jako učitel) a vyhlašoval Boží slovo (jako prorok), bylo velikonočními událostmi přetaveno v rozpoznání, že on sám je Božím slovem.

Pokud tedy člověk Ježíš není považován jen za Božího posla či prostředníka, nýbrž za vlastní Boží sebevyjádření, má to závažné důsledky pro samo uvažování o Bohu. Jestliže Bůh o sobě vypovídá v postavě, která s ním není bezezbytku totožná, znamená to, že toto jakési vnitřní rozčlenění musí patřit k samotné Boží podstatě. Jinak řečeno, christologie, která v Ježíši rozpoznala Boží sebe-zjevení, radikalizovala v křesťanství teologické přesvědčení, které je patrné již ve SZ: Bůh je ve své svrchovanosti člověku nepřístupný, a jestliže jej přesto lze poznat, je to možné pouze z toho a tak, jak se on sám sděluje v dějinách. Toto Boží zjevení je třeba respektovat, byť se střetává s představami a očekáváními, které si o Bohu lidé sami vytvářejí.

2. pneumatologie

Vedle nz christologie je druhým předpokladem trojiční představy nz pneumatologie. Zkušenost činné přítomnosti Božího Ducha byla podle všeho jedním z hlavních faktorů, které vedly k formování prvních křesťanských společenství. Prožitky, které provázely obrácení k víře v Ježíše jako vzkříšením potvrzeného Pána (srv. 1K 12,3) i další život v této víře, byly zřejmě brzo vykládány jako projev nastávajícího nového věku zvláštní Boží přítomnosti, jak jej vyhlíželi již sz proroci (srv. Jl 3,1-2; Sk 2; dále např. Iz 32,15; Jr 31,33n).

Sz představa Božího Ducha tak byla v raném křesťanství také modifikována, a to ve dvou ohledech. Předně ve smyslu zobecnění. Duch ve SZ označoval převážně výjimečné projevy Božího působení, např. ve zmocnění vůdců lidu, jako byl Mojžíš (srv. Nu 11,17) či Jozue (srv. Dt 34,9), soudci, někteří králové, nebo proroci (srv. Nu 24,2nn; 2Kr 2,9.15n; Mi 3,8). Raněkřesťanská zkušenost chápaná ve světle výše uvedených proroctví vedla k přesvědčení, že přítomnost a působení Ducha je nyní základem nové existence každého, kdo uvěřil v Krista (srv. 1K 12,7nn; Ga 3,1nn), takže i těm, kdo jako neobřezaní (obřízka) nepatřili k Izraeli, byla bezprostředně umožněna účast na tom, co bylo slíbeno Božímu lidu. Byl-li Ježíš dějinným zjevením Boha, stal se Duch jeho osobním zvnitřněním.

Druhým zvláštním důrazem křesťanského pojetí Ducha je právě jeho těsné sepjetí s Ježíšem. To jednak proto, že seslání (či dar) Ducha bylo chápáno jako důsledek a projev Ježíšova vzkříšení (srv. J 7,39; Sk 2,32n), jednak také proto, že bylo potřeba působení Ducha nějak ověřit – odlišit je od obecných projevů náboženského nadšení (srv. 1K 12,3; 1J 4,2n): co je Duchem Božím je třeba poměřovat na tom, jak se Bůh dal poznat v Ježíši, v Duchu je křesťanům nově přítomen vzkříšený Kristus, Duch Boží je Duch Kristův.

Patrně zejména tento druhý důraz křesťanské pneumatologie vedl k tomu, že představa Ducha, původně určovaná především obrazem dechu či vanutí, tedy životadárné, neviditelné, avšak citelné síly, získala také obrysy osoby. Tak je tomu v NZ zejména v janovských výpovědích o paraklétovi, v nichž představa vnitřního hlasu, který v člověku potvrzuje svědectví evangelia o Kristu (srv. 1K 2,10-16; Ř 8,16), nabývá podoby svědka (J 15,26).

3. trojiční formulace

Již v NZ se objevují výpovědi (někdy nazývané triadické), v nichž se mluví o Bohu (Otci), Synu a Duchu sv. v těsné souvislosti. Takovéto formulace se najdou již u Pavla (2K 13,13; srv. dále 1K 12,4-6; 2K 1,21n) i v mladších nz spisech (Mt 28,19; Ef 3,14-19; 4,4-6; 2Te 2,13n; 1Pt 1,2; ve volnější formě viz též 1K 6,11; Ef 1,17; Tt 3,4-7; Žd 2,3n; 1J 3,23n; 4,13n; Zj 1,4n), a jako pozdější dodatek v tzv. comma ioanneum 1J 5,7n. Tyto výpovědi jsou spíše formálním předpokladem trojiční teologie než jejím projevem, avšak jistá samozřejmost, s níž se v nz textech objevují, napovídá, že v křesťanském myšlení o Bohu se trojiční struktura prosazovala kontinuálně a již od nejstarších dob.

4. Trojice a monoteismus

Trojiční chápání Boha se může jevit jako ohrožení, či dokonce popření sz (židovského) monoteismu. Tato námitka také proti němu byla od nejstarších dob opakovaně vznášena. Boží jedinost (a jedinečnost) skutečně je ve SZ vyznávána s velkým důrazem (srv. 1. přikázání Desatera: Ex 20,3 par. Dt 5,7; či vyznání Slyš Izraeli Dt 6,4). Zároveň je však zřejmé, že tato jedinost Hospodina není spjata s žádným abstraktním pojmem jedinosti, nýbrž je založena v Boží věrnosti sobě samému, jež se prokazuje v jeho jednání v dějinách. Viděli jsme již, že první křesťané své vyznání božství Ježíše Krista nepokládali za ohrožení Boží jedinosti. Mohli bychom povědět, že z tohoto hlediska je přesvědčení, že Bůh se zjevil v člověku Ježíši, vlastně radikalizací druhého přikázání Desatera (zákaz zobrazování Boha) – mezi předem dané obrazy, jimiž se lidé mylně snaží Boha postihnout, je možno započítat i obecný filosofický koncept jedinosti. Do té míry, v níž je Bůh SZ rozpoznatelný jako Otec Ježíše Krista, je možno mluvit o implicitním zakotvení trojiční teologie již ve SZ.