Pneumatologie

heslo: pneumatologie

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: pluh        
následující heslo: počátek

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků z řec. pneuma – duch, v teologické terminologii učení o Duchu svatém (v. t. duch; Duch svatý). Rozvinulo se koncem starověku v rámci učení o Trojici, ale předpoklady k jeho formulacím jsou obsaženy již v NZ. Na rozdíl od Boha Otce, kterým je Bůh ve své moci a lásce k vlastnímu stvoření, a na rozdíl od Ježíše jako Syna (Syn Boží), který je Bohem v tom smyslu, že se jako člověk odevzdává Boží vůli uprostřed dějin, a tak Boha reprezentuje před lidmi, je Duch svatý Bůh takový, jak působí v nitru konkrétního člověka a jak je vyznáván v církvi.

Problémem p. se v době formování trojičního dogmatu stalo právě toto určení místa Ducha svatého v rámci Trojice. Prakticky však od doby NZ až do dodnes zůstává hlavním problémem rozlišení duchů, odlišení falešného a autentického proroctví (např. Jr 23,36n; Mi 2,3; Mt 7,15; prorok), ducha Božího a hříchem poznamenaného ducha lidského (1J 4,1-4; 2J 7-11). To souvisí s tím, že Duch působí zevnitř a jeho povahu lze posoudit až podle jeho projevů (Ga 5,22).

Podle nejstarších vyjádření křesťanské víry, v nichž se o Duchu mluví, je Duch osobním působením Boha, které přitom není vázáno na Boží předmětnou, viditelnou přítomnost (2K 3,17; J 4,23-24), je tím, který umožňuje, aby člověk nejen slyšel svědectví o Kristově vzkříšení, ale vnitřně se k němu přiznal, takže Ježíš Kristus se jako Syn Boží stává skutečným Pánem se svým věrným lidem (Ř 1,4; sr. Ř 8,11).

Podle apoštola Pavla spojuje Duch křesťany v Bohem a dává jim odvahu oslovit Boha jako Otce (Ga 4,6-7; Ř 8,12-17). Projevy Ducha mají sloužit budování církve, ne jejímu rozvratu (1K 12; sr. ep. Efezským).

V synoptické tradici je dílem Ducha rozpoznání pravé totožnosti Ježíše jako Syna Božího. Duch vede k pokání a otvírá cestu k odpuštění hříchů. Tuto cestu ztratí jen ten, kdo projevy Ducha vědomě označí jako projevy ďábla kdo zvrátí hodnoty: Mk 3,28-29 parr.; L 12,10 par. (Q). V Lukášovských spisech je Duch tím, jehož prostřednictvím koná své dílo vzkříšený Kristus (Sk 2,4; 8,29). Janovské spisy zdůrazňují působení Ducha jako vnitřní proměnu člověka (J 3,5; 6,63). To jsou jen útržky z nz. p., které snad alespoň zčásti mohou naznačit její problematiku.