Měsíc
heslo: Měsíc
autor: Moravec Jan
předcházející odkazové heslo: mesiášské tajemství
předcházející heslo: mesiáš
následující heslo: měsíčky
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
1. Měsíc jako nebeské světlo
Hebr. járéach, řec. seléné.
Měsíci byla na celém starověkém Předním východě věnována značná pozornost. Periodicita objevování – rození nového měsíce
(novoluní), dorůstání, největšího jasu v úplňku, ubývání a mizení byla obecně vnímána jako obraz běhu lidského života a dalších přírodních cyklů. Proto hrál Měsíc významnou roli ve všech náboženstvích a kultech, které se zabývaly vegetací a plodností (zde hrála roli i koincidence délky ženského menstruačního cyklu s dobou cyklu měsíčních fází). Pravidelnost měsíčních fází byla použitelnou mírou času, takže všechny doložené kalendářní systémy (kromě některých egyptských) využívaly měsíční cyklus jako jednotku času (viz kalendář).
Nábožensky hrál Měsíc velmi významnou roli v Mezopotámii. V Sumeru byl měsíční bůh Nannar jedním z hlavních bohů, synem nejmocnějšího boha Enlila, zatímco sluneční bůh Utu byl až synem Nannarovým. Jeho chrámy byly v Uru a Charránu, kde se jeho kult udržel až do začátku islámské doby. V babylónské a asyrské době byl pod akkadským jménem Sín postaven na roveň se Sluncem (Šamaš). Byl uctíván i u všech západních Semitů, v Malé Asii a v Egejské oblasti. Měsíční božstva byla obou pohlaví, rozšířený byl kult bohyně s měsíčními atributy (Řeky ztotožňované s Artemidou). Na měsíční kult v Palestině upomíná místní jméno Jericho. Měsíční svatyni je nutno předpokládat i v Ajalón podle známé episody v Joz 10,12-13.
V Bibli je m. zmiňován jen na několika místech v souvislosti s řádem světa nebo v kontextu polemiky s pohanskou modloslužbou. Nikdy však není předmětem samostatné pozornosti, vždy figuruje společně se Sluncem, příp. i hvězdami. Výslovné zákazy uctívání jsou v Dt 4,19; 17,3. I Jóšijášova reforma bojuje s kultem všech nebeských těles: 2Kr 23,5, podobně Jr 8,2.
Na souvislost Měsíce s vegetací či úrodností naráží (již v neutrální poloze) Mojžíšovo požehnání: Dt 33,14.
Jinde figuruje Měsíc neutrálně jako světlo (Jb 25,5; 31,26) či součást Božího řádu a doklad jeho spolehlivosti (Gn 1, Ž 8,4; 72,5-7; 89,38; 104,19; Jr 31,35 a další). V této roli vystupuje i negativně: zatmění Měsíce je jedním ze znaků porušení řádu či Božího soudu, zejm. v apokalyptických textech: Iz 13,10; Ez 32,7; Jl 2,10; 3,4; 4,15; Mt 24,29 a par.; Zj 6,12; 8,12. Naopak v zaslibovaném čase bude již Měsíc jako součást starého řádu zbytečný (Iz 60,19-20; Zj 21,23).
Narážka na měsíční kult spočívá v původu a putování Abramově. Obě města, z nichž Abram vychází, Ur i Charrán, jsou centry tohoto kultu. Tato skutečnost má patrně více významových rovin. Mj. může být kult Měsíce vnímán jako pars pro toto, typický projev pohanství, s nímž se má Izrael rozloučit.
Navzdory tomu bylo novoluní – začátek každého lunárního měsíce – svátkem, integrovaným do kultického kalendáře Izraele.
2. měsíc jako jednotka času
hebr. chódeš (dosl. nový, nov, novoluní, protože měsíc začínal fází novu, přesněji dnem, kdy byl srpek Měsíce poprvé po novu spatřen na obloze), řec. mén. Viz kalendář.