Kosmologie

heslo: kosmologie

autor: Čapek Filip    
       
předcházející heslo: kořit se        
následující heslo: kost

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků teorie či tradice vztahující se k počátku, struktuře a smyslu vesmíru. Etym. je pojem složeninou řec. slov kosmos vesmír, univerzum a logos záležitost. V Bibli nelze odlišit od kosmogonie (viz řec. kosmos a genea, tj. zrod), protože takřka všechny kosmogonické texty v sobě již obsahují kosmologickou reflexi.

1. Starý zákon

Ve SZ je obraz vzniku a smyslu vesmíru vícerozměrný. Tato skutečnost je dána jednak různou povahou literárních látek (epos, zpráva, konfese), jednak nábožensko-kulturním prostředím, v němž tyto látky vznikaly (od doby exilní až po dobu helénistickou).

1.1. Mezi ústřední texty patří v Tenachu Gn 1,1-2,4a a Gn 2,4b-25, jež patří podle tzv. Novější teorie pramenů (J. Wellhausen a 19. století) do výrazně odlišných teologických škol. První a mladší text náleží do teologie kněžského pramene či redakce (6. – 5. st. př. n. l., zkratka P tj. něm. Priesterschrift) a je polemikou s babylónskými mýty o stvoření světa. Jako protiváhu nabízí univerzum, které celé stvořil (sr. specifické sloveso b-r-' stvořit vyhrazené pouze pro Boha Stvořitele) Hospodin. Bohoslužba to vyjadřuje zaměřením na chrám a sobotu. Druhý a starší z pramenů či redakcí, tzv. Jahvista (zkratka J), řeší v rámci mýtu a navazujících látek otázky antropologické (původ člověka, rozdílnost pohlaví, smrtelnost) a teologické, především otázku hříchu (hamartologie).

1.2. V Prorocích je zásadním textem tzv. Druhý Izajáš (Iz 40-55), jenž argumentuje ve prospěch Boží suverenity a nesrovnatelnosti jednak jazykově (více než třetina výskytu hebr. slovesa b-r-' (je právě zde; sr. také častou otázku typu kdo je jako?, kdo změřil? a následnou prorokovu autoritativní proklamaci toto praví Hospodin), jednak tvrzením, že Hospodin je tvůrcem veškerého kosmu (sr. zvl. Iz 4,12-26).

1.3. Ve Spisech líčí Boží suverenitu nad kosmem nejucelenějším způsobem Jb 38-41. Hospodin je zde jak stvořitelem všech tří etáží univerza (nebe, země, podsvětí) tím, že je zakládá (hebr. j-s-d) a stanovuje (hebr. s-j-m) jim meze (sr. podobnou představu v Gn 1,1-2,4a, kde jde rovněž o akt oddělení; zde ústředním slovesem hebr. b-d-l), tak i vítězem nad vodními (netvor livjátan) či zemskými (netvor behemot) silami chaosu. Další relevantní látky obsahuje např. také kniha Kazatel (sr. Kaz 3,1-15) a Přísloví, kde roli stvořitele přejímá hypostazovaná Moudrost (sr. Př 8,1-31).

2. Nový zákon

Rovněž NZ nabízí několik pohledů na vznik a smysl kosmu. Novozákonním autorům jde o to, že i prvopočáteční události stvoření nabývají smysl v Kristu.

2.1. Pavlovská teologie christologicky rozvíjí sz. představu Boha Stvořitele kosmu tím, že tvrzení o Bohu Otci, od něhož je všechno (1K 8,6) rozšiřuje o teologumenon o jediném Pánu Ježíši Kristu, skrze něhož je všecko (tamtéž). Tento důraz je dále rozvinut ve vyznání Kristovy preexistence v hymnu Fp 2,6-11.

2.2. Janovská teologie cíleně navazuje v J 1,1-18 na LXX verzi Gn 1 a v hymnu o Kristu jako logu sjednocuje sz. vyznání víry v Boha stvořitele, který je na počátku s nz. svědectvím Jana Křtitele o Kristu, který je také od počátku a skrze nějž rovněž povstává svět.

2.2.1. Kniha Zjevení se vrací k mnoha kosmogonickým látkám SZ a ilustruje Boží suverenitu (Bůh jako Pantokrator; viz Zj 1,8; 4,8; 11,17 a další) čtyřmi vizemi kosmického zápasu Hospodina a jeho andělů se silami chaosu: s drakem (kap. 12), livjátánem a behemotem (kap. 13), nevěstkou (kap. 17) a mořem (kap. 20).

V. t. svět.