Kost

heslo: kost

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: kosmologie        
následující heslo: kotva

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. `ecem; řec. ostún. Nejodolnější součást lidského těla, která v hebrejském i celém blízkovýchodním myšlení udržuje jeho identitu, představuje pravé jádro tělesnosti. Strach o život je strach pronikající až do morku k-í, k-i se strachem chvějí (Jb 4,14; Ž 6,3) a radostí z Božího odpuštění jásají (Ž 51,10). Kost jako zcela předmětný nositel identity člověka byla proto pokládána stále platné znamení společenství: Josef si přál být pochován se svými předky a jeho k-i byly proto přeneseny z Egypta (Gn 50,25; Žd 11,22). Podobné přání vyslovil Jozue (Joz 24,32). Starý prorok si přál být pochován vedle kostí muže Božího (1Kr 13,31).

Společenství mezi mužem a ženou je vyjádřeno vyprávěním o stvoření ženy z žebra Adamova (Gn 2,21-24), žena je kost z jeho kostí (v. 23).

Nepohřbít mrtvého a nechat jeho kosti pohozené (Jr 8,1-5) nebo je dokonce spálit (Am 2,1) bylo hříchem (Tób 1,15-22) nebo (a současně) trestem pro mrtvého.

Slova o neumírajícím červu stravujícím mrtvé tělo (Iz 66,24; Mk 9,48) jsou znamením soudu na hříšníkem, jehož zničení se nezastaví u masa, ale pokračuje až k strávení kostí. Kosti byly podle rozšířeného obrazu člověka základním materiálem pro vzkříšené tělo.

Obraz vzkříšeného Izraele jako oživení suchých kostí je však již chápán jako velké vidění, v jádru jako metafora konečného vzkříšení (Ez 37,1-12). Ani pro vstup do přicházejícího království Božího není uchování kostí podmínkou. Ježíš klade poslání zvěstovat království Boží nad povinnost pohřbívat mrtvé (Mt 8,22par /Q/). Eschatologické vzkříšení k novému životu bylo Božím stvořitelským činem a identita člověka byla především zaručena tím, že je uchován v paměti Boží (aktuální obraz, který lze opsat jako uchování individuálního genetického kódu).

Patrně ani pozdější způsob pohřbívání do země, který křesťané praktikovali na rozdíl od římského spalování mrtvých, nebyl podmíněn obavou, že spálený nebožtík by byl zbaven naděje na věčnost. O ničem takovém se v křesťanských pramenech nemluví. Jde spíš o úctu ke způsobu pohřbívání známému z Písma.