Abímelek
heslo: Abímelek
autor: Sláma Petr
předcházející heslo: Abiléné
následující heslo: Abínádab
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. 'avímelech, Otec (můj je) král
. Semitský titul, v biblických příbězích někdy chápaný též jako vl. jméno. Podobně znějící označení abimilki je doloženo i z Achnatonova archívu ze 14. st. př. n. l., nalezeného v egyptské Tell el Amarně (asi 250 km j od Káhiry), a to pro vládce Týru.
1. V Gn 20 a v Gn 26 je takto označen král Geraru, místa asi 20 km z od Beer-šeby. Na základě praotcovy (v prvém případě Abrahamovy, v druhém Izákovy) polopravdivé informace, podle níž je Sára, resp. Rebeka, praotcovou sestrou, si ji A. bere do svého harému. Když ale zjistí, že jde o praotcovu manželku, s výčitkou mu ji vrací. Spolu s Gn 12, kde se o Abramovi vypráví podobný příběh (zde však na faraónově dvoře v Egyptě), představují všechna tři vyprávění literární topos, tedy zápletku použitou v Bibli vícekrát a v různých obměnách. Abrahamovi a Sáře se po tomto (Gn 20) incidentu rodí syn Izák, a Abímelek s Abrahamem uzavírá smlouvu o přátelství, pobytu a užívání přírodních zdrojů. Zmínka o přísaze, kterou se navzájem zavazují, a kterou Abraham stvrzuje sedmi ovcemi (Gn 21,22-34), je etiologií hebr. názvu be'ér ševa, Studně sedmi – Studnice přísahy
. Také Izák (Gn 26) po incidentu zůstává A. hostem, vzmáhá se však, což budí závist a vede ke sporům o studny. Když Izáka navštíví A. s nejvyššími představiteli Geraru, vystrojí jim Izák hostinu a uzavírá s nimi smlouvu. I tento příběh končí jako etiologie Beer-šeby. Označení A. jako pelištejského krále
(Gn 26,1) je v napětí s tradiční chronologizací příběhů, neboť s příchodem Pelištejců do oblasti se počítá až od 13. st. př. n. l.
2. V Sd 8,29-35 je takto nazván Jerubaalův/Gedeonův syn, kterého mu v Šekemu porodila jeho tamní konkubína. A. přesvědčí šekemské muže, vyznávající místního pána
(Sd 9,4) či boha (Sd 9,46) smlouvy,
aby podpořili jeho plán na likvidaci 70 ostatních Jerubaalových synů a jej provolali králem. Z masakru vyvázne pouze Jótam (Jótamova bajka: Sd 9,8-15). Šekemští ale po třech letech od A. odpadnou, zlákáni řečmi Gaala, syna Ebeda (hebr. ga`al ben `eved) hnusného, syna otroka
. A. jej však zapudí a později vybije i všechny šekemské obyvatele, včetně těch, kteří se skryli v šekemské věži (hebr. migdal šechem). Nakonec však umírá rukou vlastního zbrojnoše, smrtelně zraněn mlýnským kamenem, který mu vrhne na hlavu žena z obléhaného Tebesu. Archeologické průzkumy Šekemu prozrazují, že město bylo ve 12. st. vypleněno, opuštěno a nově osídleno až v 10. st. př. n. l. Vzpomínka na A. neslavný konec se kmitne korespondencí Davida a jeho vojevůdce Jóaba (2S 11,21), zato v situačním nadpisu v Ž 34,1 (Davidův, když změnil své chování před Abímelekem
) je zřejmě A. uveden mylně namísto Akíše, krále Gatu (1S 21,11-16). K záměně mohlo dojít i proto, že příběhu o Akíšovi předchází příběh o knězi Achímelekovi (1S 21,1-10).