Hermeneutika

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 16. 2. 2023, 00:00, kterou vytvořil ebs>Moravec
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: hermeneutika

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Hermas        
následující heslo: Hermes

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
od řec. herméneuó, tlumočit (sloveso pochází patrně od jména boha Herma, který v řec. mytologii prostředkoval mezi bohy a lidmi) – teorie porozumění, která svůj předmět (většinou umělecké dílo) vykládá (interpretuje) v jeho nejširších souvislostech. Sleduje jeho smysl pro toho, kdo se s ním přímo setkává. H. tedy spojuje smyslové poznání s reflexí.

1. Jazyk a čas. H. textů vychází z poznání funkce jazyka, který utváří náš svět. H. tento svět rekonstruuje a interpretuje ho jako rámec jednotlivých vyprávění i výroků. U starých textů si všímá jejich specifické funkce. Ta spočívá v tom, že se v ní spojuje předběžné vědomí o jejich závažnosti s potřebou výkladu. Ten musí překlenout rozdíl místa a času čtenáře na jedné straně a místa a času vykládaného textu na druhé straně. To je u bibl. textů zvláště zřetelné.

2. H. je jen jedna. Pro bibl. h. je specifický jen její předmět, ne její postupy a reflexe. H. sama musí metodou srovnávání a definování funkce hledat specifické rysy jakéhokoliv textu, který interpretuje.

3. Zákl. otázky bibl. h. V Bibli rozlišujeme:

a) referenční funkci textu – ta se vztahuje ke konkrétnímu světu textu (Bible má přímý vztah k dějinám, např. Abraham i Ježíš vystupují každý v jiné konkrétní době a na určitých místech),

b) kérygmatickou funkci textu – ta obsahuje apel textu i na dnešního čtenáře (např. Joz 24,15 Vyvolte si dnes, komu chcete sloužit),

c) reflexi – např. 1K 15,13 Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus.

Jinými slovy: H. se ptá čím se vykládané texty odlišují od svého okolí (např. u hebr. a kř. textů bibl. doby je to jejich náboženská výlučnost, vztahující se k jedinému Bohu). Dále se ptá, zda, proč a jak tehdy rozumělo této odlišnosti jejich okolí (s okolím je naopak spojuje řeč, pojmy Bůh, modlitba atd. Odtud problém plauzibility interpretačních modelů.

4. Součástí bibl. h. je exegeze. Nepřímo patří k biblické h. i teorie překladu (překlady Bible), která se ustavila jako samostatná disciplina. Rozlišení literárního žánru je při hermeneutickém přístupu pomocí, ale h. literární kritiku přesahuje. Například evangelia patří k žánru životopisu, ale důraz na současné působení Ježíšovo je tak zřetelný, že čtenář celý lidský život, včetně svého, začíná vidět v nové souvislosti. K současné h. patří mimo jiné i zjištění, zavedené již Hegelovou filozofií a existencialismem, podle něhož interpret nemůže zapřít osobní zaujetí, musí si ho však být vědom. Viz též biblistika, historická kritika.

5. Vznik. Některé základní problémy h. formulovala řecká klasická filozofie. V křesťanské exegezi se jimi obírala alexandrijská a antiošská škola v 3. st., novověkou hermeneutiku ovlivnil D. F. Schleiermacher (19. st.), který zdůraznil roli subjektu při porozumění, a H. G. Gadamer (20. st.), který odhalil roli tradice: I novou skutečnost lze vyjádřit jen tak, že definujeme to, v čem se odlišuje od tradice – v čem ji inovuje. Například označení Ježíše jako mesiáše by bylo nesrozumitelné, kdybychom neznali naděje, které byly v Izraeli spojovány očekáváním spravedlivého krále jako Pomazaného (mesiáše) Hospodinova. – Současně bychom však nepochopili povahu prvotní křesťanské zkušenosti s Ježíšem, kdybychom nesledovali jeho příběh, v němž se jeho mesiášství projevilo nečekaným způsobem. Ne vnějším ovládnutím světa, ale vnitřní proměnou jeho stoupenců, kteří vytvořili církev jako alternativní společenství, spojené společným eschatologickým zaslíbením a směřujícím k proměně společnosti (viz výše bod 3, – pravidlo plausibility).

6. H. není všestrannou (holistickou) metodou interpretace. Taková neexistuje. H. je reflexí, úvahou o vztahu jednotlivých metodologií, které se v intepretaci osvědčily (od lingvistiky až po historickou kritku nebo strukturální analýzu). Jinak než soustavnou reflexí (filozofickou, teologickou) nelze uvažovat o výkladu jako celku.

V. t. exegeze, historická kritika, synchronní výklad. Nejvíce ovlivnil současnou hermeneutiku P. Ricoeur.