Universalismus
heslo: universalismus
autor: Pokorný Petr
předcházející heslo: umyvadlo
následující heslo: upír
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
vztažení k celku světa (lat. universum). Pojmem u. charakterizujeme výroky některých biblických knih a tradic vztahující se na širší skupinu než byl biblický Izrael (židé) či (v NZ) křesťané prvních generací, zásadně na všechno lidstvo. Děje se tak obvykle ve formě vize, zaslíbení, ve výjimečných případech i výzvou. Nejzazší výhledy biblických svědků (eschatologie) stojí vesměs ve znamení u. Protože pojem u. je výsledkem reflexe víry a není jako termín obsažen v textu Bible, je třeba vyjít od některých prvků dějinného členění a zvažovat jejich teologickou funkci a dosah.
1. Východiskem u. je zřejmě zkušenost starověkého Izraele, který poznal, že Hospodin není vázán na určitý prostor jako většina bohů okolních kmenů. To byla zkušenost, kterou mohly udělat právě kočovné kmeny (Ex 13,21-22).
2. Výhled. V tradici Abrahamově se zaslíbení dané praotci nepřímo vztahuje na mnohé národy (Gn 17,5) a zaslíbení týkající se konce a dovršení dějin (tohoto věku) jsou již zřetelně spojena s poutí všech národů na Sijón (Iz 2,2-4; 11,10; 19,19-25; 60,3-14; 66,19-21; Mi 4,1-8; Sf 3,9-10; Za 8,20-23). To je očekávání, které ve skutečnosti znamená universální poslání Izraele a vyzdvihuje tak jeho postavení. Pohanské národy (sr. pronárod) se mu podřizují. Klasickým výrazem tohoto u. je očekávání soudu na konci věků (posledního soudu: Ž 96,13; Dt 7,10; Zj 14,6-7), který vykonává Bůh (1K 4,1-5; Mt 7,1par. /Q/).
3. Zaslíbení a odpovědnost. Již v Ex 19,4nn se objevuje další motiv. Boží lid nejen reprezentuje Boha, který je soudcem národů, ale sám je mezi nimi královstvím kněží
(mamláchát kóhaním – Ex 19,5-6), tj. tak jako kněz je prostředníkem mezi bohem a ostatními lidmi, tak má Boží lid být prostředníkem mezi Bohem a ostatními národy (srv. 1Pt 2,9; Zj 1,6). V etice z toho plynou závazky i vůči neizraelcům (Lv 19,33-35). V NZ musíme do této souvislosti zařadit také Ježíšovy výzvy k milování nepřátel (L 6,27-36par. /Q/), které jsou pojaty jako odraz Boží lásky nesené dále Ježíšovými učedníky ostatnímu světu. Zde již nejde o to, že by Boží lid byl středem budoucího věku (království Božího) s ostatními národy jako jeho satelity. Jde o sdílení daru a jakákoli nadřazenost je projevem selhání. S Abrahamem proto mohou podle Ježíše v království Božím stolovat pohané a lid Boží může zůstat vně (Mt 8,11-12par. /Q/). V povelikonoční době vyjadřuje rozměr u. víry misijní poslání (v. misie ke všem národům (Mt 28,18-20; Sk 1,8).
4. Bůh – Stvořitel. Již o době exilu se izraelské myšlení víry (teologie) dopracovalo k vyznání Boha (Pána, Hospodina) jako Stvořitele nebe a země
, tj. vší člověku dostupné i nedostupné skutečnosti. Jeho pravomoc soudce se proto může zpětně opřít o jeho autoritu Stvořitele, který neopouští dílo vlastních rukou
(Ž 138,8). Příznačné je to pro teologii Kněžského kodexu (tam odst. 3) a Deuteroizaiáše (Iz 60,3-14). Závažným propojením christologie a hebrejské kosmologie jsou výroky, doložené již u apoštola Pavla, podle nichž Ježíš je dějinným vyjádřením záměru, s nímž Bůh dal vzniknout světu. Jinak řečeno: Ježíš reprezentuje Boha v jeho nejhlubší povaze – svět byl stvořen skrze
něho, je prostředníkem
stvoření: 1K 8,6; Ko 1,15-20; Žd 1,1nn; J 1,1-18. Tato tradice výroků zřetelně vyjadřuje poznání víry, podle něhož Ježíšův příběh je klíčem k naději celého lidstva. Jeho vzkříšení a vyvýšení jsou dovršením Božího univerzálního, kosmického díla (Ko 1,20; Ef 1,20-23; Zj 21,1-4).
5. Problémy. Napětí mezi výlučností víry Izraele a vyznáním církve na jedné straně a u. zaslíbení na straně druhé znamená, že u. nelze v žádně vrstvě Bible chápat jako synkretismus. Základem naděje je Bůh tak, jak jej reprezentuje Ježíš. Vědomí o univerzální platnosti toho, co Ježíš reprezentuje, umožňuje bibl. svědkům orientovat se v hodnotách světa bez ohledu na jejich zdůvodňování. Znamená to, že naděje před Bohem není omezena jen na ně, jejich náskok spočívá v tom, že (a) vírou mohou prožívat a předjímat společenství s Bohem již v současnosti, také v tom že (b) svým svědectvím víry je mohou předávat dále tím, že podají svědectví o tom, co je pro ně jejich základem, ne jen jako příklad k napodobení. Jejich jednání může být navíc motivováno poznáním, že radost z přijatého zaslíbení roste, jestliže ji sdílíme a přejeme druhým. To, že měřítkem toho, co má budoucnost před Bohem, je Ježíš, znamená zároveň, že hranice zaslíbení nemusí být totožná s hranicí přímého vyznání. V NZ je to názorně vyjádřeno v Mt 25,31-45, kde měřítkem naděje je milosrdenství, ne výslovné vyznání. V Mt 5,16 se předpokládá, že někteří lidé v okolí sdílejí křesťanské mravní normy. Evangelium dochází svého cíle tam, kde člověk poznává Boží smilování jako poslední horizont, s nímž přistupuje k druhým lidem a soud ponechává Bohu (Ř 11,32-36). To je základ, na němž lze budovat univerzální projekt světa.
Druhým závažným problémem je vztah mezi jedinečností Božího zjevení a universalismem. K podstatě zjevení, jakkoli partikulárního, však patří to, že nejde o ojedinělou událost, ale o místo, na němž lze proniknout k nejhlubším souvislostem lidské naděje.