Dopis

heslo: dopis

autor: Pokorný Petr    

předcházející odkazové heslo: Dolina královská      
předcházející heslo: Dolina balzámovníků        
následující heslo: doplňovat

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků řec. epistolé, dopis; hebr. většinou séfer, svitek, kniha, i ve významu list, dopis (2Sa 11,14; 2Kr 5,5-7 aj.).

1. Dopis byl v antice jako i dnes především prostředkem komunikace (známé jsou např. listy Ciceronovy nebo korespondence Plinia Mladšího s císařem Trajánem). Šlo o intenzivně vnímanou komunikaci, jejíž pomocí si adresát zpřítomnil osobnost odesilatele. V NZ je osobním listem patrně jen 3. Janova (presbyter píše Gaiovi). V 2J 1 je totiž třeba chápat adresu vyvolené paní a jejím dětem jako symbolické označení křesťanské církve a Fm je adresována Filemonovi i církvi v jeho domě. Dopisy hrály významnoum roli mezi křesťany vůbec a i jejich mimokanonické soukromé listy jsou mezi texty, které se v Egyptě dochovaly na papyru, mnohem častější, nežli by to odpovídalo předpokládanému procentu křesťanů v tamní celkové populaci v jednotlivých údobích od 2. st. do nástupu islámu. Korespondence byla jedním z projevů soudržnosti církve.

2. Dopis byl však také častěji než dnes literární formou, která umožňovala, aby sdělení psané konkrétnímu adresátovi bylo zpřístupněno širšímu společenství a jeho prostřednictvím vstoupilo do kulturního povědomí (například autentické listy Platónovy nebo Epikúrovy, v NZ v 3J).

2.1. Již ve SZ a ve starší židovské literatuře se setkáváme s krátkými fiktivními listy, které dokreslují charakter jednotlivých osobností a skupin (např. Ezd 1,2-4; 1Ma 8,23-30; v NZ Sk 15,23; 23,26). Významnější jsou však rozsáhlejší literární listy, které oslovují širší křesťanské společenství (církev) a nemají proto konkrétního adresáta. V NZ je to několik obecných epištol (Jk; 2Pt; 1J-2J) a listy sedmi křesťanským obcím ve Zj 2-3.

3. Většina nz. listů tvoří zvláštní literární skupinu (subžánr). Jde o listy určené společenství křesťanské obce (např. 1Te; 1K-2K; Ř), většímu počtu takových obcí v určité oblasti (Ga; 2K [Korint a Achaia – 1,1b]; 1Pt) nebo křesťanskému společenství v širší domácnosti (dům) (Fm). Jejich autoři se snažili oslovit nejen přímé adresáty, ale i širší křesťanské společenství. Brzy totiž vznikla tradice veřejného předčítání takových listů (1Te 5,27), odeslaných autoritativními představiteli vznikající církve. Sousední křesťanské obce si takové dopisy také mohly půjčit nebo jeden list mohl být předčítán postupně na více místech – jak plyne z toho, že některé byly určeny pro celou oblast, i z poznámky v Ko 4,16. Tím se vytvářely nepřímé předpoklady pro to, aby takové listy byly zahrnuty do souboru křesťanských liturgických textů – do kánonu NZ.

3.1. Přesto to byly listy soustředěné na konkrétní otázky. Jejich obecný dosah plyne z toho, že se otázky, o nichž jednají, staly základními problémy života a myšlení církve, takže jejich řešení nabylo modelový charakter a po přihlédnutí k dobově podmíněným skutečnostem a představám si podrželo svou aktuálnost dodnes. Tak vzniká tradice křesťanské teologie i etické pareneze.

3.2. To platí především pro listy apoštola Pavla, jehož dopisy vytvořily typický křesťanský literární žánr. V širších oblastech církve se prosadily patrně teprve po roce 70, když se po pádu Jeruzaléma a po vytlačení křesťanů ze svazku židovství ukázala nosnost jeho teologie, která evangelium vyložila mj. jako svobodu od kultických předpisů zákona, ale současně zdůvodnila zakotvení víry v Ježíše Krista v židovském Písmu a zachránila jej jako pozdější Starý zákon pro církev.

3.3. V NZ je dvacet jedna listů, z nichž třináct je označeno jako dopisy apoštola Pavla a čtrnáctý spis, ep. Židům, byl ve svém pozdějším nadpisku spojen s Pavlem dodatečně na základě teologické příbuznosti, která opravdu potvrzuje Pavlův vliv. Také Zj 2-3 jsou tzv. listy církvím.

Do jisté míry se s epistulárními prvky setkáváme i ve Zjevení Janově (Zj 1,4-3,6; 22,21). Účinnost a obliba tohoto žánru vedly brzy ke vzniku literárních listů psaných jménem některé křesťanské osobnosti jejími žáky (pseudepigrafy), z nichž některé se v církvi prosadily jako výraz svědectví a teologie údajného autora (Žd; pastorální epištoly, většina obecných epištol a patrně 2Te, Ko a Ef). Jiné, pozdější pseudepigrafní listy, jako např. 3. list Korintským (součást Skutků Pavlových z druhé pol. 2. st.) nebo pozdější gnostické listy kanonizovány nebyly. V oblasti helénistického židovství si získal důvěru a autoritu pseudepigrafní Aristeův list Filokratovi o vzniku Septuaginty (1. st. př. n. l.).

Epištola se tak vedle evangelia stala základním žánrem křesťanských textů předčítaných při bohoslužebných shromážděních.

4. Druhotnou autoritu si však získaly další dopisy určené jednotlivým křesťanským obcím a spojené s jménem skutečných odesilatelů, především listy Ignatia z Antiochie a list Polykarpův, které řadíme mezi spisy apoštolslých otců. Do této epochy spadá i List Diognetovi, který je však, podobně jako třeba ep. Židům nebo 1. Janova, jen teologicko-parenetickým traktátem mírně přizpůsobeným formě dopisu. Někdy se ve spojitosti s těmito listy mluví o asijském typu dopisu, který začínal bez oslovení přímo výkladem.

5. Literární forma listu byla ovlivněna jeho funkcí. Začínal jménem odesilatele, po něm následovalo jméno adresáta a po něm pozdrav: Klaudios Lysias – vznešeného místodržitele Félixe – zdraví (Sk 23,26 v pořadí slov řeckého originálu). Tak je tomu i v křesťanských listech: Pavel...a bratr Timoteus – církvi boží v Korintu...Milost vám a pokoj od Boha Otce našeho a Pána Ježíše Krista (2K 1,1-2). Pozdrav má v tomto případě tvar požehnání, podobně jak tomu bylo i v listech židovských. Následuje dík bohům (modlitba), v křesťanských listech jde o modlitbu díků i přímluv určenou Bohu Otci Ježíše Krista nebo Ježíši Kristu jako Pánu. List se uzavírá pozdravem, který je v křesťanských epištolách upraven podobně jako pozdrav úvodní.

Vlastní stať tvoří výklad, většinou teologické řešení určitého problému, po němž následují výzvy a napomenutí (lat. exhortatio – pareneze). Některé Pavlovy listy odpovídají na více otázek (např. 1. Korintským), jiné se soutřeďují na jeden hlavní problém (např. Galatským). V takovém případě lze často vidět, že autor sleduje základní stavbu řečnického projevu (rétoriky). Po vysvětlení problému (expositio) následuje teze (propositio)a potom její zdůvodnění (probatio). V. t. kritika formy.

6. Dopisy se psaly na pergamen nebo na papyrus (srv. 2Tm 4,13, kniha). K psaní delších listů bylo třeba profesionálních písařů, jako byl např. vzdělaný otrok a věřící bratr Tercius, kterému Pavel diktoval list do Říma (Ř 16,22), a byly doručovány po známých osobách (srv. Ř 16,1). Ty také potvrzovaly jejich autenticitu. Úřední pošta existovala jen pro vojenské a státně administrativní účely. Podpis vlastní rukou zpřítomňoval osobnost odesilatele (Ga 6,11n), jeho vztah k adresátům a v křesťanských listech i jeho poselství (1K 16,21). Ve Fm 18n je Pavlův podpis stvrzením závazku uhradit škodu, kterou svému pánovi způsobil Onesimos. Zdůraznění podpisu jako znaku autenticity je neobvyklé (2Te 3,17). Zřejmě tak byly signovány i listy, které záměrům údajného odesilatele odporovaly (srv. 2Te 2,2), viz pseudpigrafie.

7. Listy významných autorů se v antice sbíraly a vydávaly pro širší veřejnost. Při tom bývaly redakčně upravovány. Pavlovy dopisy začaly být v širším měřítku sbírány až s určitým odstupem (viz výše), ale již začátkem 2. st. byl znám jejich soubor (2Pt 3,16), latinsky odborně zvaný corpus Paulinum. Takové soubory byly často sestavovány do celků se symbolickým počtem listů. Z nejstarších soupisů (kánon) poznáváme, že jeden celek tvořilo sedm listů Pavlových, které si až do středověku uchovaly stejné pořadí (1K-2K; Ga; Fp; 1Te-2Te; Ř), jiný celek tvořily tři listy z vězení (Ef; Ko; Fm) a další tři listy pastorální (1Tm-2Tm; Tt). Sedm je také listů pro jednotlivé křesťanské obce ve Zj 2-3 a listů Ignatiových (podle nejobvyklejšího vymezení jejich souboru), tři listy jsou listy přičítané Janovi. To samozřejmě nebylo železným pravidlem, ale není vyloučeno, že po některých redakčních zásazích, které byly nutné například tam, kde se z listu dochovaly jen fragmenty v soukromých opisech, byl nový celek sestaven s ohledem na tato symbolická čísla. V NZ to lze povědět o 2. Korintským, která zahrnuje části více listů. Podobné, méně doložitelné domněnky lze vyslovit i o jiných částech Pavlovy korespondence. V. t. Pavel, epištola, kánon.