Šalomoun

heslo: Šalomoun

autor: Sláma Petr    
       
předcházející heslo: Šalmaneser        
následující heslo: Šalúm

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. š^elómó, řec. salómón, hebrejské vlastní jméno osobní. Jméno souvisí s kořenem š-l-m, který v hebrejštině znamená vyplnit, přeneseně také mít zdar, být zdráv, mít, resp. působit pokoj. Podle vyprávění 1Kr 3-11 (k paralele v 2Pa 1-9 – viz níže) se tak jmenuje Davidův nástupce, král Izraele a Judy, za jehož vlády dosáhlo spojené království největšího rozmachu. S jeho jménem je spojena stavba královského paláce i tzv. prvého chrámu v Jeruzalémě a výroba jeho podrobně popsané výbavy (1Kr 6-8). Líčení pokračuje výčtem opevněných měst, která nechal vybudovat (Chasór, Megido a Gezer, 1Kr 9,15). Se stavbou chrámu, jehož biblické rysy odpovídají kenaansko-fénickým svatyním, souvisí Š. spojenectví s týrským Chíramem (1Kr 5,15-32; 1Kr 9,10-14) i se stejnojmenným týrským umělcem (1Kr 7,13nn). Sňatkem se Š. spřízní s blíže neurčeným egyptským faraonem (1Kr 3,1-2). V gibeonské svatyni se mu před stavbou chrámu dostává zaslíbení moudrosti a úspěchu (1Kr 3,3-15), po dokončení stavby pak varovaní před neposlušností (1Kr 9,1-9). 1Kr 4,1-6 podává jazykem královských análů výčet Š. nejvyšších úředníků, 1Kr 4,7-19 seznam správců nad dvanácti distrikty Izraele (číslo sice připomíná kmeny Izraele, z těch se však v seznamu ozve pouze 5 jmén). 1Kr 5,1-14 stanoví hranice jeho vlády od řeky (Eufratu) ... až k hranicím Egypta.

2S 11 a 2S 12 však nesmlčí problematické okolnosti jeho narození i jeho nástupu na trůn: Š. je synem Davida a jeruzalémské Batšeby, ženy Urijáše Chetejského, jehož David kvůli Batšebě nechal odstranit. Konsonantní tvar jeho jména (šlmh) možná původně spíše než jeho jest pokoj (což je význam, s nímž pracuje již 1Pa 22,9) znamenal náhrada, a to buď Batšebina zavražděného manžela Urijáše, nebo Š. staršího zesnulého bratra (2S 12,24). Po dramatickém pokusu Davidových starších synů Abšalóma (2S 15,7-18,32) a později Adónijáše (1Kr 1) strhnout království na sebe nechává zestárlý David proroka Nátana pomazání králem Š. To je ovšem krok velmi nesamozřejmý a biblickým líčením prosvítá, že šlo spíše o palácový převrat, při němž se k moci dostávají místní jeruzalémské (jebusejské?) síly (vedle Š. také Batšeba, Nátan, Sádok, Benajáš). Následuje čistka mezi dosavadními Davidovými betlémskými a chebrónskými spojenci (Ebjátar, Jóab). V rozporu s ustanovením o obětech (Nu 18,4) Šalomoun pravidelně obětuje (1Kr 3,15 a 1Kr 9,25), v jeho případě to však – na rozdíl od Saula (1S 13) – není příčinou zavržení. Již za jeho života se ale objevují předzvěsti úpadku: Š. pojímá množství pohanských žen, jejich božstvům buduje svatyně a sám se v nich oddává modlářství (1Kr 11,1-13). Množí se řady jeho odpůrců, poprvé slyšíme o Jarobeámovi, veliteli ujařmených Josefovců.

Paralelní vyprávění v knihách Pa (2Pa 1-9) podává Š. obraz notně zidealizovaný. Neví o pohoršlivých okolnostech Š. narození ani o sporech o Davidovo nástupnictví, neví o Š. modlářství ve svatyních jeho žen ani o jeho protivnících, ani o Jarobeámovi. 2Pa 8,7-9 také popírá, že by Š. ujařmil Izraelce. Š je zde synem Bat-šúy (1Pa 3,5) a jeho týrský dodavatel se jmenuje Chúram.

Pokud jde o historického Š., jeho jasný obraz zasazený do období tzv. Šalomounovského osvícenství se v poslední době zcela rozplynul. Mimo Bibli o tomto panovníku neexistuje žádná přímá zmínka, o jeho zahraničněpolitických vojenských a stavebních aktivitách mlčí i jinak velmi pozorné anály sousedních říší, zejména Egypta. Megido, Gezer a Chasór, města donedávna pokládaná za stavby doby Šalomounovy, odpovídají architektonicky spíše době krále Omrího. Nejsilnějším argumentem pro Š. historicitu proto zůstávají všechny jeho rysy, které jsou z hlediska biblického vypravěče, jeho teologie a narativní strategie problematické – a přesto je nepotlačí. Patří k nim např. skutečnost, že je Š. synem Davidovy ženy Bat-šeby, dcery Elíamovy, získané smilstvem a vraždou, že je tato žena podle 2S 5,13n místního původu, takže sám Š. je poloviční Jebúsejec, a že jeho jméno patrně původně odkazovalo ke kenaanskému bohu Šalimovi, stejně jako jméno Jeruzalém.

Portrét Š. jakožto orientálního panovníka oplývajícího bohatstvím a nadaného výjimečnou moudrostí (1Kr 5,9-14; 1Kr 10) je starověký literární motiv, známý z Mezopotámie a z Egypta. Š.je připsáno množství mudroslovných látek SZ: dva žalmy (Ž 72 a Ž 121), převážná část knihy Přísloví, nepřímo kniha Kazatel (slova Kazatele, syna Davidova, krále v Jeruzalémě, Kaz 1,1) a Píseň písní. Jeho jménem se zaštiťují také pseudepigrafní Žalmy Šalomounovy, sbírka 18 žalmů z 1. st. př. n. l., známých dnes pouze z řeckého a syrského překladu, stejně jako Ódy Šalomounovy, židovsko křesťanské apokalyptické dílo 1. křesťanského století.

V NZ se setkáváme se jménem Š. v Ježíšově rodokmenu podle Matoušova evangelia (Mt 1,6-7), v lukášovské verzi se však neobjevuje. Podle Sbírky Ježíšových výroků (Q) předčí krása polních lilií nádherný oděv Š. – varování před starostí o oblékání (Mt 6,29; L 12,27). Podle Mt 12,42; L 11,31 je Ježíšovo zvěstování království Božího víc než moudrost Š., kterou hledala královna z jihu (opět Q). Sloupoví Šalomounovo na chrámovém nádvoří bylo místem, kde se shromažďovali první Ježíšovi povelikonoční stoupenci.