Sláva

heslo: sláva

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: Skytové        
následující heslo: slepý, slepota

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. kávód, od k-b-d – být těžký, srv. české vážnost. Vliv, závažnost určité osoby, původně váha jeho majetku, dále již vlastně v metaforickém smyslu závažnost. V bibli jde především o s. Boha ve smyslu jeho blízkosti. Ta se projevuje tam, kde o něm někdo vydává svědectví (Ex 16,10 – při projevu Áronově), při epifanii (Ex 24,16 – na hoře Sínaj), při obětování (Lv 9,6), v budoucnosti se zjeví boží s. na celé zemi (Nu 14,21; Iz 40,5; 60,1). Lidská s. je časná (Ž 49,17), člověk má Bohu přiznat jeho s. (Ž 96,7), může však na boží s. mít podíl (Ž 73,24). V NZ je české slovo s. většinou překladem řec. doxa – čest, proslulost, lesk, ale protože jde často o citáty nebo narážky na text Septuaginty, je sz. význam zahrnut i v termínu doxa.

Řecký ekvivalent doxa se jako překlad hebr. kávód objevuje již v LXX. Je odvozen od slovesa, od dokó – domnívat se, předpokládat, ale již v klasické řečtina nabyl objektivnějšího významu pověst, reputace (J. B. Souček) a tak se hebrejskému kávód alespoň v něčem přiblížil. V NZ znamená doxa někdy lesk, záři či odlesk (Zj 21,24 – světlo), jinde nádheru, krásu (Mt 6,29; L 12,27; 1Pt 1,24), slávu Zj 21,26 (v Kral. někdy přeloženo jako chvála, např. J 5,41), čest (L 14,10). Na některých místech označuje s. Boží jakožto oslňující jas a současně váha (skoro bychom řekli přitažlivost) oblast Boží blízkosti, prostor, v němž je s Bohem možná přímá komunikace – nebezpečná, ale pro jeho slitování přece možná (Ez 1,28-2,13; L 2,9; Zj 15,8). S. je tak základním pojmem soteriologie, zahrnující také osobní naději ve smrti (přijetí v slávu /potom, tj. po smrti – Ž 73,24). Jde o dění eschatologické, tedy o to, co předjímá dovršení dějin a nástup nového věku (Zj 21,23). Ježíšův význam je vyjadřován tak, že i on je Pán slávy (1K 2,8; Jk 2,1), jeho proměnění na hoře je předjímkou nebeské slávy (Mk 9,2n). Na jeho slávě se bude podílet i jeho lid (2K 4,17). S. tedy patří Bohu (Ř 11,36), Kristus však může člověku zprostředkovat s. boží (Ř 15,7), boží s. se může zrcadlit na tváři lidí (2K 3,18; srv. význam lesk); její budoucí zjevení je nadějí pro celé stvoření (Ř 8,19-21). I v synoptických tradicích hraje s. boží závažnou roli: s. Boha, který je na výsostech (L 2,14) se zjevuje v Kristu (L 2,9). Závažnou roli hraje pojem s. v janovských spisech: Jejím zjevením je opět vtělený Kristus (J 1,14; 2,11). Již za jeho života bylo možno očima víry vidět jeho slávu (J 1,14).Získal ji proto, že nehledá svoji slávu, ale vydává svědectví o slávě boží (J 8,50.54).

S. v biblickém smyslu není tedy veřejná známost a publicita, ale především je to prostor bezprostředního zření Boha, i Kristovo vzkříšení je zásahem boží s. do tohoto světa (Ř 6,4). Vzkříšení tedy není ojedinělé mirákulum, ale událost, při níž došlo k odhalení řádu, který platí v novém, přicházejícím věku (eschatologie).