Saduceové

heslo: saduceové

autor: Cimala Peter    
       
předcházející heslo: Sádok        
následující heslo: Sáf

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků patřili k jednomu z hlavních duchovních a politických proudů židovství v Palestině doby novozákonní – vedle farizeů, zélotů a esejců. Josephus Flavius řadí s. podle helénistického zvyku mezi filosofické školy spolu s farizeji a essény. Původ a označení této početně malé, ale vlivné skupiny nelze s jednoznačností určit. Jméno s. (v NZ řec. saddúkaioi) mohlo být odvozeno od kněze Sádoka (1Kr 2,35), který sloužil za králů Davida a Šalomouna, nebo jiného nositele tohoto jména (srv. Sádok). V době poexilní zastávali sádokovci velekněžský úřad (Ez 40,46; 43,19), po Makabejských válkách kolísala přízeň vládnoucí dynastie Hasmoneovců mezi s. a farizeji. V zájmu zachování svého politického vlivu a role Chrámu byli s. otevření vůči spolupráci s Římem. Protože nemáme dochovány žádné přímé doklady přímo od s., jsme odkázáni na kusé zprávy z jiných pramenů (kumránské texty, NZ, Josephus Flavius, rabínské spisy), jedná se převážně o texty polemické a protisaducejské.

S. náleželi k židovské elitě a kněžské aristokracii, která se snažila z politických důvodů nejvýrazněji zachovat status quo. Díky vlivu na rozhodování synedria (viz synedrion) je s. připisován výrazný podíl na Ježíšově odsouzení a smrti – srv. Ježíšovy výroky o zničení Chrámu (Mk 14,58 par.). Přestože jsou v Matoušově evangeliu zmiňováni opakovaně společně s farizeji (srv. Mt 3,7; Mt 16,1), nebyla jejich věrouka totožná, jak dokládají zprávy o teologických sporech týkající se vzkříšení: (srv. Mt 16,1-12), také ve Sk 23,7-8 čteme: S. totiž říkají, že není zmrtvýchvstání a že nejsou andělé a duchové, kdežto farizeové vyznávají obojí. S. jsou považováni za konzervativní stranu, která odmítala ústní tradici, za platné považovali pouze zákony podle knih Mojžíšových (Tóry). Z hlediska etiky zastávali spíše liberální postoj vůči vlivům řecko-římské kultury. Úzká vazba s. na Chrám, národní zájmy a provázanost s kněžskými kruhy stály za jejich zánikem po zničení Jeruzaléma v r. 70 n. l., rozhodující úlohu při utváření židovství sehráli farizeové.