Římanům, epištola: Porovnání verzí
ebs>Moravec Bez shrnutí editace |
m (naimportována 1 revize) |
(Žádný rozdíl)
|
Verze z 28. 3. 2023, 12:22
heslo: Římanům, epištola
autor: Pokorný Petr
předcházející heslo: Řím, Říman
následující odkazové heslo: římský občan
následující odkazové heslo: říše zkázy
následující heslo: řvát
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
kanonický list apoštola Pavla.
1. Obsah a členění
1,1-17 Úvodní část
- 1,1-7 Preskript zahrnuje
formuli Syna
(1,3-4; Syn Boží, christologie) a téma listu: Evangelium je zjevením Boží spravedlnosti a na lidské straně vyvolává víru (důvěru) (v. 16),
- 1,8-17 modlitba díků za křesťany v Římě a výklad o moci evangelia,
1,18-3,20 První část výkladu: Židé a pohané v době před Kristem byli a jsou pro svou vinu odcizeni Bohu
3,21-8,39 Druhá část výkladu: O Boží spravedlnosti
- 3,21-31 Kristus se stal smírčí obětí (zástupnost), která vede k záchraně,
- 4,1-25 otcem Božího lidu, na nějž se vztahuje dílo Krista jako Mesiáše, je Abraham. Získal svou spravedlnost před Bohem vírou, jeho pravými potomky jsou tedy všichni věřící;
- 5,1-21 na Boží milost nelze však hřešit;
- 6,1-23 hřích člověka zotročuje a jako mzdu mu vyplácí smrt,
- 7,1-8,17 Zákon je správný a dovede usvědčit hříšníka, ale nedává sílu k tomu, aby člověk podle něho mohl žít. V Kristu se však projevil Boží Duch, který tuto sílu dává a umožňuje obstát na Božím soudu (být ospravedlněn) a mít přímý přístup k Bohu jako Otci;
- 8,18-39 protože lidský hřích doléhá svými důsledky na přírodu, týká se vykoupení v Kristu celého stvoření, křesťan tedy smí žít v jistotě, že nadosobní skutečnosti, včetně smrti, neurčují osudově jeho život a neodloučí jej od Boží lásky.
9,1-11,36 – Třetí část výkladu: Vyvolení Božího lidu. Vyvolení není něco, čím by se člověk mohl vyvyšovat nad druhé. Rozhodující je víra jakožto důvěra v Boha (10,9). Proto se křesťané nemohou vyvyšovat nad židy. Na konci věků dojdou i židé spasení Božím slitováním, které se projevilo v Kristu. Oddíl je uzavřen doxologií a liturgickým Amen
12,11-15,13 Pareneze: Pravá bohoslužba je věcí celého života
- 12,1-21 Zbožnost se projevuje vzájemnou službou (obraz těla a jeho údů) a úsilím o přemáhání zlého dobrým (narážky na Kázání na hoře na konci 12. kap.),
- 13,1-14 pro svou víru se křesťan nemůže vyvázat z vnitrosvětských vztahů, včetně podřízení představitelům moci. Působí uvnitř tohoto světa vnitřní silou, kterou mu dává perspektiva nového věku;
- 14,1-15,13 skupinu
silných
ve víře, kteří stáli na jeho straně, nabádá Pavel, aby se přesto z lásky přizpůsobilislabým
, kteří dodržovali některé kultické předpisy zákona.
15,14 – 16,27 Závěr: Vzkazy a sdělení
- 15,14-23 Apoštolovy plány ukončené závěrem listu,
- 16,1-23 dodatek s pozdravy, radami a požehnáním,
- 16,25-27 závěrečné díkůvzdání (textově nejisté postavení).
2. Adresáti
Ř. je jediný dochovaný Pavlův list, který je adresován křesťanské obci, v níž Pavel předtím nepůsobil (narážky na dřívější existenci římské křesťanské obce: Ř 15,22a; 1,13). Podle historika Suetonia vyhnal císař Klaudius (41-54) z Říma Židy, protože tam na popud jakéhosi Chrésta vyvolávali nepokoje (vita Claudii 25). S velkou pravděpodobností jde o Ježíše Krista (v ř. stejná výslovnost). Pravděpodobně došlo v rámci synagogy ke sporům o Ježíšovu mesianitu a s jako Židé museli odejít i židovští křesťané jako byli Akvila s manželkou Priskou (Sk 18,1-3), o nichž čteme v Ř 16,3n. Aby uklidnil adresáty, že nebude vyvolávat další spory, které by vedly ke konfliktům se státem, píše Pavel 13. kapitolu. V té době byla již většina římských křesťanů pohanského původu (11,13; srv. 1,5), křesťané z Židů patřili spíš mezi slabé
(14,1nn).
3. Text, integrita a místo sepsání
Epištola patrně končila slavnostním závěrem 15. kap., 16. kap je dodatek, který někteří pokládají za část ztraceného listu do Efezu, jehož další části byly hledány v Ř 13-15. Mluví pro to skutečnost, že velké množství pozdravovaných osob je výslovně z provincie Asie, jejímž byl Efez hlavním městem. Naproti tomu lze namítnout, že pozdravy se často připisovaly dodatečně, až když se našel někdo, po kom bylo možno dopis poslat, a že Pavel v neznámém městě mohl pozdravovat právě ty, které osobně znal a kteří tam přešli z míst, kde působil. Jen doxologie v 16,25-27 je zřejmě druhotná, V rukopisné tradici se objevuje na konci 14., 15. i 16. kapitoly a její jazyk není pavlovský. Také verš 16,24 je převzat z 2Te 3,18 a není obsažen v nejstarších rukopisech. Byl doplněn druhotně.
Ř. napsal Pavel za svého posledního pobytu v Korintu (Kenchreje byl jeden z korintských přístavů; sr. Ř 16,1). Je-li 16. kapitola původní součástí dopisu, což je pravděpodobné, vrátili se Prisca s Akvilou po smrti Klaudiově zpět do Říma.
4. Důvody k sepsání
Pavel psal Ř. proto, že pro svou plánovanou misijní cestu do Hispánie (Ř 15,24.28) chtěl mít podporu v Římě. Protože šlo o misii, která neměla být vázaná na dodržování jednotlivých předpisů Zákona, bylo potřebí, aby se římským křesťanům představil. V Ř 1,3-4 cituje proto starou formuli Syna, známou zřejmě ve většině křesťanských skupin a adresátům podává přehled svého učení. Ř. se tak stala závažným křesťanským textem a v jistém smyslu Pavlovým testamentem. Záleželo mu také na tom, aby jeho příchod nebyl chápán jako potlačení křesťanů z Židů a proto dvakrát varuje před vyvyšováním silných
(Ř 14 15).
5. Teologická argumentace
Celá epištola se soustřeďuje na výklad o ospravedlnění (= osvobození na Božím soudu) z víry, jak o tom psal již v listu Galatským. Pojem spravedlnost označuje v této souvislosti Boží spravedlivý záměr a současně vnitřní, bez vnějšího tlaku působící moc k jeho uplatňování, soustředěnou v Ježíši Kristu a jeho příběhu (Ř 1,16a; 3,5.25nn). Učení o ospravedlnění ukazuje závislost člověka na Bohu, bez něhož by si sám nemohl stanovit cíl života. Dále ukazuje jak nestačí usměrnit příkazy a zákazy lidské jednání, ale je třeba aby se zvnitřku proměnil celý člověk. Pojmy ospravedlnění i spravedlnost jsou natolik závažné a klíčové k pochopení Pavlovy teologie, že je třeba je vysvětlit v zvláštních heslech tohoto slovníku. Také výklad k dříve sepsané epištole Galatským je pro pochopení tohoto listu důležitý.
Pareneze ukazuje, že víra opírající o Boží slitování nad člověkem je (a) zdrojem aktivity a odpovědnosti a (b) že darované milosrdenství nemůže člověk nepřát druhým (parafráze výzev k lásce, která i na nepřátele svolává dobro
, tj. přeje jim spasení – 12,14, trpělivost se slabými ve víře – 14,11nn)