Josef

heslo: Josef

autor: Pokorný Petr
autor: Rückl Jan  
       
předcházející heslo: Jósadak        
následující heslo: Josef a Asenat

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. m. jm. jóséf – Ať (Hospodin) přidá (Gn 30,23n). Časté jm. v Izraeli, doložené dvakrát i v rodokmenu Ježíšově podle Lukášova evangelia (L 3,24n.26).

1. V SZ je jeho nejznámějším nositelem, podle něhož byla pojmenována většina J-ů, předposlední syn praotce Jákoba a jeho ženy Ráchel. Cyklus pověstí o J-ovi byl spojen v souvislou část knihy Genesis v kapitolách 39 až 50. Čteme tam, jak je J. oblíbeným synem svého otce, který mu koupil drahé roucho, a vzbudil tak nevoli svých bratrů. Ti ho na pastvě uvěznili v cisterně a prodali midjánským kupcům, když okolo táhli v karavaně. Midjánci ho prodali do Egypta, kde po mnoha zkouškách získal vysoké postavení faraónova správce a jeho faktického zástupce. K povýšení mu, tehdy neprávem odsouzenému vězni, pomohla Hospodinova blízkost a požehnání (Gn 39,21-23). Božím darem Josefovi byla i schopnost vykládat sny, kterou pomohl i faraónovi.

Životní zvraty neoslabily jeho víru, ale naopak ji upevnily. Oženil se s Asenatou, dcerou egyptského kněze Potifery (Gn 41,45; 46,20 – tato epizoda je rozpracována v židovkém helénistickém misijním románu Josef a Asenat, který líčí, jak se Asenat vzdala pohanství a přilnula k víře v Hospodina). S Asenatou měl syny Manasesa a Efrajima. Tím, že v úrodných letech shromáždil velké zásoby obilí, umožnil zemi přežít neúrodná léta. Jeho otec jej zatím oplakal, otřesen jeho ztrátou. V době hladomoru poslal Jákob své syny nakoupit obilí v Egyptě. J. je poznal, ale sdělil jim, kdo je, až poté, co je podrobil nenápadným zkouškám a poznal jejich odpovědnost za nejmladšího bratra Benjamína, kterého sám ještě neviděl. Potom jim odpustil a nakonec se celý rod v čele s Jákobem usadil v Egyptě, v zemi Gošen. Josefovský cyklus vyjadřuje model chování Židů v zajetí a v diaspoře. Současně vyjadřuje nečekané způsoby, jimiž se prosazuje Boží záměr. Josef, zavržený svými bratry, se nakonec stává jejich zachráncem a živitelem – to je motiv, který již rané církvi umožnil v Josefovi vidět typologický protějšek Ježíšův.

Do světové literatury vstoupil J. díky románu Thomase Manna Josef a jeho bratři.

2. V křesťanské tradici se před J-a, syna Jákobova, dostal J. (podle L 3,23 syn Heli, podle Mt 1,16 syn Jákoba), manžel Marie a otec či pěstoun Ježíšův, tesař, řec. tektón což patrně znamenalo stavitele domů (v Palestině je dřevo vzácné).

Křesťanská vyznání, která mluví o Ježíšově narození z Marie a z Ducha svatého, byla od svého vzniku chápána ve smyslu helénistického předmětného myšlení jako popisy Ježíšova zrození. Toto pojetí je zahrnuto již v první kapitole Matoušova evangelia a v první kapitole evangelia podle Lukáše a zřetelně je zastávají oba evangelisté (viz např. L 3,23). J. byl podle toho jen Ježíšovým pěstounem (Mt 1,18-22; sz. podpůrný text byl Iz 7,14, viz panna; L 1,26-38). Apoštol Pavel se o takovém nadpřirozeném početí Ježíšově nezmiňuje (mluví jen o jeho narození z ženy, tj. o lidském zrození – Ga 4,4) a mluví o jeho bratřích (Ga 1,19; 1K 9,5), podobně jako evangelium podle Marka nebo známé vyprávění o Ježíšově narození podle L 2, kde se s naprostou samozřejmostí mluví o Ježíšových rodičích (L 2,27.41.43, řec. hoi goneis – pozdější rukopisy to opravují na Josef a jeho matka). V Mt 1,11-16 (i v L 3 23-38) směřuje rodokmen Ježíšův k J-ovi. Teologicky lze nabýt vhled do výroku o narození z Marie Panny na základě disputace zahrnuté do J 6. Ve zjevovací řeči se čtenář dozvídá, že Ježíš je chléb z nebe (J 6,34-40) – tj., že v eucharistickém stolování (večeře Páně) vstupujeme do skutečného společenství s Bohem. Námitka protivníků zní: Což tohle není syn Josefův? Vždyť známe jeho otce i matku! (totéž čteme Mk 6,3par) – tedy argument historickou zkušeností. Ježíš nenamítá, že to, co říkají o jeho rodičích není pravda a že se narodil Marii jako panně, ale prohlašuje, že jen ten, koho přitáhne (nebeský) Otec, kdo se sám nově zrodí (srv. J 3,3), může k němu přijít a přijmout život. Výrok o početí z Ducha je tedy v každém případě pravdivým vyznáním víry, že Ježíšovo narození se událo z Boží vůle, jako součást odvěkého záměru, že jde o toho, na něhož se nevztahuje moc hříchu přecházející z generace na generaci (Ž 51,7; Ř 5,14).

O tom, že J. by byl mnohem starší než Marie (tradice, která od středověku ovlivnila výtvarné umění) se v Bibli nic nedozvídáme. Jisté však je, že v evangeliích se o J-vi již dále nemluví.

3. J. z Arimatie, člen synedria, který byl Ježíšovým stoupencem a podle Mk 15,42-45par jej pohřbil na své zahradě (hrob).

4. J. Barsabas, zvaný Justus (lat. Spravedlivý), Ježíšův žák navržený po Jidášovi spolu s Matějem za nového člena Dvanácti.