Bohoslužba: Porovnání verzí

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
ebs>Moravec
Bez shrnutí editace
 
m (naimportována 1 revize)
(Žádný rozdíl)

Verze z 28. 3. 2023, 12:19

heslo: bohoslužba

autor: Filipi Pavel    
       
předcházející heslo: bohočlověk        
následující heslo: bohyně

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
1. NZ předpokládá, že b. je součástí prvokřesťanského hnutí, avšak nepodává její ucelený popis: nejspíše ho nebylo třeba, neboť šlo o věc všem známou a spontánně se vyvíjející. Jsme odkázání na ojedinělé zmínky v popisu autora Sk (2,46; 3,1; 20,7-12 aj.), na příležitostné pokyny apoštola Pavla v situacích, kdy b. byla ohrožena deformacemi (1K 10-14) a na relativně častý výskyt hymnických a vyznavačských formulací v nz písemnictví, jejichž předpokládaný vznik či uplatnění bylo v b.(Fp 2,2-11; Ko 1,15-18; 1Tm 3,16; J 1,1-18; často ve Zj). Pokanonické prameny (Did, 1Clem, Ignatiovy listy, Justin) zachycují pozdější stadium vývoje, o němž však předpokládáme, že začal již v době nz.

2. Křesťanská b. převzala četné prvky bohoslužby židovské, ne však z její složky chrámové, nýbrž spíše z jejích laicizovaných forem – synagogální a rodinné, např. týdenní cyklus bohoslužebných shromáždění (sobotu však nahradila nedělí, které se dostalo označení den Páně Zj 1,10), roční cyklus svátků, četba a výklad Písma jako pravidelná součást b., doxologický závěr modliteb, bohoslužebná shromáždění v domácnostech aj. Ježíš sám podle podání evangelií se synagogální b. účastnil (L 4,16-21), ale kritizoval zvnějšnění bohoslužebné praxe v tehdejším židovstvu (M 11,15-19 par); svou zvěstí o bezprostřední blízkosti Božího království však naznačil, že chrámová bohoslužba je u konce (M 15,58 par). Tuto myšlenku rozvede v situaci druhé či třetí kř. generace epištola Žd výklady o trvalé službě Krista velekněze, který je zároveň obětníkem i obětí.

3. Za nejtypičtější rys kř. b. pokládáme společenství stolu, které má původ v Ježíšově stolování, jež odkazovalo k radostné hostině Božího království (M 2,14-17par; M 14,3-8par; L 14,1nn; 19,1-10 aj. sr Mt 22,1-10; L 14,16-24). Společenství stolu v sobě spojovalo motiv eschatologické radosti (Sk 2,46), rekurs k Ježíšově smrti (1K 11,26) a vzájemné smíření (2K 13,11 sr 1K 11,33). Společenství stolu bylo obklopeno modlitbami a zvěstováním (Sk 2,42), jež patrně již velmi záhy předcházelo společnému hodu (Sk 20,7-12); zvěstování mohlo mít různé formy – prorockou řeč, aktualizující sz nebo ježíšovskou tradici (1K 14,24n), učení, opírající se o důkaz z Písma, předčítání apoštolských listů (1Te 5,27) aj. Odtud se vyvinulo podvojné schéma kř. b. v pořadí Slovo – eucharistie, které natrvalo určilo vývoj b. ve většině kř. tradic a církví. večeře Páně.) B. nebyla vázána na určité posvěcené místo; rozhodující bylo shromáždění celé kř. obce na jednom místě (Sk 2,44; 1K 11,20; 14,23), jímž byl v prvních dobách nejspíše obyčejný prostorný dům (Sk 12,12; 1K 16,19; Ř 16,5; Fm 2; Ko 4,15). Hostitel patrně zprvu eucharistické b. předsedal, avšak b. sama měla dost prostoru pro aktivní účast všech přítomných (1K 14,31-33). Teprve od přelomu 1. a 2. století bylo zvěstování a vedení eucharistie svěřováno čím dál užšímu okruhu osob: charismatickým prorokům, osvědčeným učitelům (1Tm 5,17), pověřeným episkopům (biskupům).

4. Vedle této základní formy b. se vyvíjely i další bohoslužebné akty. K nim patří například shromáždění k modlitbám ve všední den, navazující na židovskou synagogální ranní modlitbu a tři modlitební hodiny během dne (Da 6,11.14), převzaté palestinskými (Sk 3,1) a snad i helénistickými křesťany (Ř 12,12). Později se odtud vyvine systém denních modliteb v určené doby (hodinky), v některých kř. tradicích závazný alespoň pro kleriky a řeholníky. Misijní shromáždění např. (Sk 19,9n) nebyla b. v přímém smyslu. – B., kde by celým obsahem bylo pouze zvěstování, nelze pro nz období prokázat; vyvinuly se patrně až v 2. st. v Sýrii a Egyptě z ranních modlitebních shromáždění v postních dnech (středa, pátek).- Významnou bohoslužebnou formou byla b. křestní. Podle Sk. 2,38 a 8,36-38 a podle některých pokanonických pramenů smíme předpokládat, že tato b. měla tři relativně konstantní prvky: svědectví víry (ze strany křtěného i ze strany společenství, v němž se křest konal), vlastní křestní akt ve vodě (nejčastěji ponořením Ř 6,4a), vkládání rukou jako znamení daru Ducha sv. (Žd 6,2). kult.