Osud

heslo: osud

autor: Balabán Milan    
       
předcházející heslo: ostraka        
následující heslo: osvobodit

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků SZ nezná pojem osudu, poněvadž by to vylučovalo nebo podvracelo víru. Výrazový prvek osudu se tu vyskytuje jen ve jménu boha Meni zmiňovaného vedle bůžka štěstí Gada. Toto božstvo je zmíněno i v Koránu (arab. Manat, súra 52,20). Osudovost na nás dýchá z věštebných věštec slov, která byla napsána na stěnu paláce během slavnostního banketu krále Belšasara: Mené, mené, tekel ú-parsín (Da 5,25). V pozadí zmíněného božstva a orákula je výraz m-n-h, který má v hebrejštině význam přidělit, spočítat, určit. máná znamená díl (1S 1,4n), příděl, porci. mán označuje manu – přídělové jídlo darované Hospodinem putujcímu lidu (Ex 16; Nu 11; Ž 78 aj.) Hebr. kořen m-n-h je slovní šifra pro to, co je určeno (pre-destinováno) Boží vůli, která něco definitivně stanoví, např. počet hvězd (Ž 147,4).

Pro Izraelce byla velkým svodem astrologie, kde jako by platily věčné zákonitosti. Proto bylo hvězdopravectví předmětem hektických prorockých prorok útoků. Boží soud (hebr. mišpát) nenaruší ti, kdo pozorují nebesa (LXX: astrologoi tú úranú) a ti kdo zírají na hvězdy (Iz 47,13b). Místo astrologie nabízí sz. poselství myšlenku, že i nebeská tělesa mají svou řeč, jíž vyjevují Boží slávu (Ž 19). Sz. poselství nezná nějaké osudové určení, přináší však svou inspirovanou představu o Božím prozřetelném vedení člověka, zvláště věřícího (Ž 139; srv. Ž 23).

Na částečnou osudovost, z níž nakonec lze uniknout, ukazuje hebr. výraz chufšá, řec. eleutheria. chufšá propuštění na svobodu (od ch-p-š, které je výrazem aktu, jímž je otrok propouštěn z bývalého poddanství (Lv 19,20). V Ř 8,21 se užívá slovesa eleutheró v souvislosti s mimolidským stvořením, které chce být vysvobozeno z otroctví zániku a bude uvedeno do svobody (řec. eleutheria) dětí Božích. eleutheria je tedy naprostým opakem osudovosti. Zmíněný hebr. kořen ch-p-š však může (výjimečně) označovat naprostou izolaci od všeho živého, mezi mrtvými, v šeolu, nebo na předělném srázu mezi životem a smrtí. Tak je tomu v Ž 88,7-9: Odložils mě do nejhlubší jámy...Známé jsi mi vzdálil,...nemám východiska. Jde tedy o nemoc k smrti (Kierkegaard), a přesto volá žalmista k Hospodinu jako své spáse (Ž 88,1). I z temnot hlubin (Ž 88,7b.19), tedy čehosi osudového, je únik, k němuž trýzněný (Ž 88,8b) prohlédá a ví, že nezahyne. Nimbus osudovosti obklopuje podivný oddělený dům (hebr. bét ha-chofšít) v němž bydlel malomocný judský král Azarjáš (2Kr 15,5).

Osudovost si podřídila i nejvyšší pohanské bohy. Na druhé straně měla velká pohanská náboženství ideové instance, které figurovaly mimo osud a měly nad ním vrch (v Egyptě Maat – zosobněná pravda a životodárný řád). Nebo tu byly nadpřirozené, heroické postavy, které usilovaly o záchranu člověka (v řec. okruhu Prométheus). Tak byla prolamována neúprosná působnost řecké Ananké, i pohanský člověk věděl, že to není poslední instance.

Biblicko-hebrejské myšlení mluví o údělu (hebr. miqré, kral. případnost, LXX: synantéma, od synantan přiházeti se). To, co je dáno stvořeností lidské bytosti nebo zvířecí existence je možná krušné a nepříjemné, ne však samo o sobě zhoubné. To je pomíjivost (hebr. hevel), o níž mluví Kazatel (Kaz 1,2) nebo žalmisté (Ž 90). Není to předurčení k smrti, nýbrž úděl časné existence, neboť všechno má určenou chvíli (Kaz 3,1).

Je však i jakási pozitivní nutnost, jež se týká nezbytnosti a bezodkladnosti Božího díla spasení. To je vyjadřováno v NZ slovem dei o nutnosti Ježíšova utrpení , (Mk 8,31; L 22,37). Ale ani tu se neuplatňuje fatální příčinnost, poněvadž Ježíš se svobodně rozhodoval (Mt 26,39). Slůvko dei označuje však v NZ i jakýsi samospád apokalyptických událostí (Mt 24,6) – skutečnost, že se nevymykají Boží vůli. Boží plánování naší spásy není fatální povahy, nýbrž je nesena zvěstí o exodu ve SZ a vzkříšení v NZ. Je to projev Boží svobody a otcovské lásky k lidem. V. t. zákon.