JHWH

heslo: JHWH

autor: Prudký Martin    
       
předcházející heslo: jho        
následující heslo: Jibchár

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků vl. jm. Boha Izraele, č. Hospodin.

1.1 Tvar, varianty psaní

Termín je v textech uváděn jen čtyřmi hebr. souhláskami j-h-w-h (tetragram). V hebr. textu SZ patří k běžným, nejčastějším označením Boha Izraele (celkem 6828×). Kratší variantou téhož jména je dvoukonzonantní tvar jah (se znělým h), který se užívá jak samostatně (většinou v poetických textech, např. Ex 15,2; Ž 94,7; celkem 49×), tak jako součást složených tvarů (např. hall^elú-jah chvalte Hospodina! Ž 113,1.9) nebo jako součást teoforních vlastních jmen (např. Cidkijjáh Sidkijáš [kral. Sedechiáš; Mou spravedlností je Hospodin]; s varantní podobou přípony -jáhú nebo naopak předpony j^ehó- nebo jen jó-, sr. např. ješa`jáhú Izajáš [Vysvobozuje Hospodin], j<sup>e</sup>hóšúa` Jozue [Hospodin je vysvobození], jó'el Jóel [Hospodin je bůh]). Epigraficky je doložena delší i kratší podoba jména (jhwh, resp. jh) a několik dalších variant (např. jhw, jhh aj.).

1.2 Výslovnost, způsoby čtení

Již v období tzv. druhého chrámu, nejpozději od doby helénistické, nebylo vl. jméno Boha Izraele vyslovováno, a to ani v kultu (s výjimkou výroční bohoslužby na Den smíření, kdy velekněz při oběti ve svatyni svatých vzýval Hospodinovo jméno). Místo tohoto jména se užívala apelativní označení, opisy, tituly, metonymie, metafory apod. (např. Bůh, Pán, Svatý Izraele, Nejvyšší, Požehnaný, Jméno aj.). Také při hlasitém čtení textů, v nichž je tvar jhwh napsán, se vyslovovala náhradní slova, zejména Adonaj (odtud řec. kyrios a jeho funkce v biblickém textu a jeho překladech; viz titul Pán a český ekvivalent Hospodin). Nepřímým dokladem této praxe je písařské provedení některých rukopisů biblických textů z Kumránu, v nichž je tetragram psán zcela odlišným typem písma než ostatní text (v kontextu tzv. kvadrátního písma je tetragram psán nápadně odlišným písmem starohebrejským; předčitateli je tím výrazně signalizován tvar, pro jehož přednes platí zvláštní pravidlo). Podobně je dokonce i v některých řeckých rukopisech LXX boží jméno psáno hebr. písmem (v hebr. podobě tetragramu, běžným kvadrátem nebo starohebrejským písmem); v některých sekundárních opisech, jež pořizovali písaři, kteří už hebrejsky neznali a tvar nechápali, to vedlo k nesmyslnému a matoucímu přepisu tvarově podobnými řec. písmeny: pipi.

Ve středověkých, tzv. masoretských rukopisech, v nichž začaly být psány také znaky samohlásek (masora, masoreti), bývá souhláskový tvar vlastního jména jhwh opatřen samohláskami slova 'adonaj, které se na jeho místě vyslovuje. Když se pak ve 13. stol. v křesťanských mnišských komunitách obnovovalo studium hebrejštiny, omylem se zavedlo čtení souhlásek tetragramu společně s uvedenými samohláskami, čímž vznikl patvar Jehova (tento hybridní, nesmyslný tvar považoval za původní znění božího jména dokonce i Erasmus Roterdamský a dodnes je možné se s ním setkat v některých minoritních tradicích).

Hypotetická původní výslovnost byla v moderní době na základě filologické argumentace a starověkých dokladů (zejm. známek výslovnosti tvaru v řec. textech církevních otců) rekonstruována v podobě tvaru Jahwé. Tato rekonstrukce je sporná, nicméně se široce prosadila nejen jako převod vl. jména (tetragramu; viz Jahve), ale i pro odvozenou moderní odbornou terminologii (sr. Jahvista, jahvistický kult aj.).

1.3 Etymologie a význam

jména JHWH zůstává v rovině hypotéz. V bibl. textu samém se sice nabízí vysvětlení významu jména formou Hospodinova sebepředstavení – jsem, který jsem Ex 3,14) – ovšem jedná se o interpretující slovní hříčku, tvůrčí etymologizaci pomocí motivu, nikoli etymologický výklad daného jména. Obvykle se za primární považuje plný tvar tetragramu a jeho původ se hledá v oblasti semitských vlastních jmen, jejichž základ tvoří určitý tvar slovesa ve 3. os. Otázkou však zůstává, které sloveso je původním základem tvaru. Nejčastěji se v návaznosti na formuli Ex 3,14 uvažuje o kořeni h-w-h být, být přítomen, resp. hi způsobovat existenci, dávat bytí. Jinou možností by mohl být slovesný kořen h-w-j, který má v arabštině mj. význam vanout, fučet a jméno by tak mělo vazbu k typu božstev bouře, k nimž patří také kanaánský Baal či syrský Hadad (sr. Na 1,3b-6).

2.1 Mimobiblické doklady

Nejstaršími epigrafickými doklady, jež jsou spojovány se jménem JHWH, jsou dva egyptské texty ze 14. a 13. st. př. n. l., které však toto jméno nespojují ani s Izraelem ani s jeho později osídleným územím. Pocházejí z doby Amenhotepa III. (1. pol. 14. st.) a Ramsese II. (13. st.) a zmiňují Jahú v zemi beduínů Šošu, tj. nejspíš v území Edómu a Midjánu (resp. Seíru). Jméno Jahú je v tomto kontextu jménem místním (toponymem). Těsná vazba mezi jménem božstva a jeho územím či místem uctívání však není nijak výjimečná a spojení Hospodina s územím Edómu či Seíru zná i bibl. tradice (sr. Dt 33,2; Sd 5,4; Ž 68,8).

Z oblasti západosemitské epigrafiky je nejstarším dokladem jména JHWH tzv. Méšova stéla (9. st. př. n. l.). Diskutované texty a fragmenty z dřívější doby (Ebla a Ugarit) nemohou být pro jazykovou spornost či porušenost textu považovány za důvěryhodné doklady. Nápis moábského krále Méši popisuje vítězství Moábců nad Izraelem. Jako doklad jména JHWH je tento text významný ve více aspektech: jedná se o nápis ne-izraelský, který zmiňuje izr. krále Omrího a ze souvislosti je jednoznačné, že JHWH je božstvem Izraele. Nadto, v případě chrámové kořisti uloupené Izraelcům a předložené moábskému bohu Kemošovi, nápis mluví o Hospodinově [chrámovém] náčiní (klj jhwh), nezmiňuje se však o jeho soše či jiném typu standardní předmětné reprezentace božstva, což může být považováno za indicii neikonického kultu.

V oblasti novoasyrských a babylonských epigrafických dokladů se jméno JHWH samostatně nevyskytuje, mnohokrát jsou však doložena jména osob s příslušnými teoforními prvky (např. ia-a-chu-ú, ab-da-ia-hu-ú aj.).

V prostředí Izraele je jméno JHWH od 9. st. př. n. l. v hebr. epigrafice doloženo mnohokrát, zejména na ostrakách (v kontextu přání, resp. formulí požehnání v dopisech) nebo v nástěnných nápisech žánru modliteb. Sr. např. nápis z Chirbet Bet Lajj: jh 'l chnn Jah, Bůh milosrdný; nebo nápis z Chirbet el-Qom: brk 'rjhw ljhwh požehnaný [je] Urijáš Hospodinu; viz též teoforní jméno 'uri-jáhú, Mým světlem [je] Hospodin). Na rozdíl od bibl. textů je z těchto dokladů patrné, že jméno JHWH bylo užíváno také heterodoxně, např. ve vazbě na lokální svatyni (JHWH Temanský, JHWH Samařský v nápisech z Kuntillet Adžrud), což nastoluje otázky po pluralitě podob Hospodinova kultu (tzv. polyjahvismu), či dokonce po uctívání Hospodina společně s jeho božskou manželkou nebo vlastní ženskou kultickou reprezentací, tzv. posvátným stromem (srov. např. nápis z Kuntillet Adžrud: Žehnám vás při JHWH Samařském a jeho Ašeře!).

2.2 Původ kultu

Otázka, kde a jak vznikl kult JHWH a zda jej Izrael přejal či jej sám od počátku zásadně utvářel, zůstává při všem úsilí, které bylo k jejímu objasnění vynaloženo, nadále otevřená. V samých biblických látkách je počátek uctívání Hospodina zřetelně spojen s příběhem vyvedení Izraelců z Egypta (exodus; srov. zejm. Ex 3,7-10 a Ex 6,2-8). Samy tyto látky jsou však zakladatelským příběhem, nikoli historickým svědectvím o exodu. Na základě biblických textů i epigrafických dokladů se pak nejčastěji původ jahvismu hledá mezi kmeny z oblasti jižního Zajordání, od nichž v době železné uctívání JHWH nejspíš integrovali do svého náboženství další kmeny kenaánské oblasti, dosavadní ctitelé vrchního božstva Ela (viz El, Elohím). Tím došlo k integraci látek, jejichž různorodost je v biblických textech stále částečně sledovatelná. Klíčovým krokem – a historickou kolébkou lidu Hospodinova – pak nejspíše bylo převzetí a přisvojení těchto tradic skupinou, jejíž identitu již předtím tvořila tradice exodu. Z dostupných dokladů přitom nelze vyvodit, že by JHWH byl původně uctíván jinou skupinou, od níž by kult Izrael převzal.

Uvedená problematika je obtížně sledovatelná zejména proto, že biblické texty – hlavní zdroj informací a klíčová oblast pro kritické zkoumání této problematiky – pocházejí až z pozdějšího období dějin Izraele (z doby perské a pozdější). Tyto texty již zcela vědomě pracují s pojetím JHWH jako jediného Boha Izraele, který je nejen strůjcem vysvobození svého lidu z Egypta, nýbrž také Bohem otců, tj. Bohem Abrahama, Izáka a Jákoba (Gn 12,1nn; 28,13; Ex 3,6 aj.), ba zcela suverénním Pánem a Stvořitelem nebes a země (Gn 1; Ž 136 aj.). Hospodinova jedinečná charakteristika se de facto stává definicí pojmu božství, základem monoteistického uvažování (viz např. Iz 44,8; 45,5; též Ex 20,2-3; Dt 5,6-7).

((bude doplněna ještě kap. 3. rysy a charakteristiky JHWH v SZ.))