Císař

heslo: císař

autor: Korte Daniel    
       
předcházející heslo: církev        
následující heslo: cisterna

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků z lat. caesar, označení vládce říše římské od dob Augustových. Císařství jakožto monarchickou formu vlády si vynutila nemožnost spravovat prostředky zřízení městského státu rozsáhlá mimoitalská území, jež získal republikánský Řím během staleté expanze po celé středozemní oblasti. Základy koncentrace moci v rukou jednotlivců, kteří sice zachovávali hlavní rysy republikánského zřízení, ale ve skutečnosti vládli samovládně, položil po století krizí a občanských válek velký vojevůdce a státník Gaius Iulius Caesar (100-44 př. n. l.). Po jeho zavraždění radikálními republikány dovršil tento trend jeho synovec Gaius Octavius, který jako Caesarův adoptivní syn přejal jméno Gaius Iulius Caesar Octavianus; když se mu podařilo strhnout na sebe moc, užíval jako císař oficiálního titulu Imperator Caesar Augustus. I další císařové přibírali do svého jména tuto titulaturu, takže jméno Caesar, původně lat. rodové přízvisko cognomen rodu Iuliů, záhy zobecnělo v označení svrchovaného vládce; takto přešlo i do moderních jazyků (srv. něm. Kaiser, rus. car).

Tato forma státního zřízení byla ve skutečnosti monarchií, i když se císař z historických důvodů nenazýval král, nýbrž princeps (přední muž); odtud se císařství ve své první fázi (30 př. n. l. – 284 n. l.) nazývá principátem. Princeps opíral svoji moc o soustavu mimořádných pravomocí a úřadů. Byla to především tribunicia potestas, jež mu umožňovala zakročit proti kterémukoli úředníkovi, dále imperium proconsulare maius, skrze které mohl spravovat císařské provincie a dohlížet i na provincie senátorské. Jakožto imperator disponoval sám vojskem a měl pravomoc vypovídat válku a uzavírat mír, jakožto pontifex maximus vykonával dozor nad kultem, jakožto princeps senatus zaujímal zvláštní postavení v senátu, mohl svolávat jeho mimořádná zasedání a předkládat návrhy. Řídil též zvláštní císařský soud, k němuž se mohli odvolávat římští občané (srv. Sk 25,10-12,21,25; 26,32; 28,19). Díky svému obrovskému majetku a jmění (lat. fiscus), plynoucímu zejména z příjmů z císařských provincií, mohl převzít některá finanční břemena jako např. výdaje na vojsko a loďstvo, na budování komunikací, zásobování Říma obilím a pořádání her, v neposlední řadě též na správu císařského dvora, úřadů, provincií a statků; výkonná moc takto postupně přecházela na rozsáhlý císařský byrokratický aparát.

Doprovodným rysem vzrůstajícího vlivu a moci císařského dvora byla též apoteóza vladaře; projevoval se zde vliv Východu, kde se za helénismu, zejm. u Ptolemaiovců a Seleukovců, rozšířila praxe zbožnění vládců dokonce ještě za jejich života. V Římě byl takto mezi bohy posmrtně vyzdvižen C. Iulius Caesar jako Divus Iulius, což bylo počátkem pozdějšího zvyku prohlašovat římské císaře po smrti za bohy. Tato skutečnost byla zdrojem napětí mezi římským státem a prvotní církví, která odmítala prokazovat císařům božské pocty; bylo to rovněž jedním z důvodů pronásledování křesťanů římskou státní mocí, což se odráží i v některých nz. příbězích (daň císaři Mk 12,13-17 parr., obžaloby křesťanů Sk 17,7; 25,8; srv. pašijní příběh, viz též daň)

Přehled římských císařů počátku křesťanské éry a jejich základní životopisná fakta včetně jeho vztahu ke křesťanům a židům. Za jménem uvedena doba vlády, na dalších řádcích občanské jméno s datem narození v závorce a dále oficiální jméno císařské; pro vlastní jména lat. praenomina se při opakování užívá běžných zkratek, na závěr poznámka o postavení křesťanů za jeho vlády.

DYNASTIE JULIOVSKO-KLAUDIOVSKÁ
AUGUSTUS (27 př. n. l. – 14 n. l.) Gaius Octavius; po adopci C. Iuliem Caesarem: C. Iulius Caesar Octavianus (63 př. n. l.) Imperator Caesar Augustus viz samostatné heslo
TIBERIUS (14 – 37 n. l.) Ti. Claudius Nero; po adopci Augustem: Ti. Iulius Caesar (42 př. Kr.) Ti. Caesar Augustus viz samostatné heslo
CALIGULA (česky též Kaligula) (37 – 41 n. l.) Gaius Iulius Caesar (12 n. l.) C. Caesar Augustus Germanicus Syn slavného vojevůdce Germanika, přízviska Caligula (Botička) se mu dostalo od vojáků v otcově táboře podle vojenských bot, které nosil už jako dítě. Hned na počátku vlády se jeho chování po těžké nemoci zvrhlo v despotickou svévoli. Jako první císař deklaroval ještě za živa svou božskost, božských poct se domáhal po celé říši, dokonce i v Římě, kde se stal státním bohem s vlastním chrámem. R. 40 n. l. se u něj židovská delegace pod vedením Filóna z Alexandrie snažila dosáhnout zrušení příkazu umístit jeho podobiznu v synagogách. Nařídil umístit svou sochu i do jeruzalémského chrámu a přeměnit jej v chrám Dia Epifana. Když mu jeho legát v provincii Sýrie P. Petronius po jednání s Židy podal zprávu o jejich odporu, odsoudil ho písemně k sebevraždě. Mezitím však, když se vydírání daní stalo neúnosné, byl šílený císař zavražděn spiklenci.
CLAUDIUS (česky též Klaudius) (41 – 54 n. l.) Tiberius Claudius Drusus (10 př. n. l.) Ti. Claudius Caesar Augustus Germanicus viz samostatné heslo
NERO (54 – 68 n. l.) Lucius Domitius Ahenobarbus; po adopci Klaudiem: Nero Claudius Drusus Germanicus Caesar (37 n. l.). Obvinil římské křesťany z požáru Říma,který patrně sám dal založit, a podle líčení historika Tacita je ve velkém upaloval.
CÍSAŘOVÉ VOLENÍ VOJSKEM
GALBA (68 – 69 n. l.) Servius Sulpicius Galba (3 př. n. l.) Ser. Galba Imperator Caesar Augustus nebo Imperator Ser. Sulpicius Galba Caesar Augustus První ze tří krátkodobých císařů provolaných vojskem. Během své krátké vlády vyvolal nespokojenost pro svou spořivost a při zinscenovaném spiknutí byl 15. ledna 69 zavražděn.
OTHO (69 n. l.) Marcus Salvius Otho (32 n. l.) Imperator M. Salvius Otho Caesar Augustus Po zavraždění Galby 15. ledna 69 byl praetoriánskou gardou provolán císařem. Jeho vládu, kterou vedl zcela v Neronově stylu, uznaly pouze provincie balkánské a východní. V bojích o trůn byl poražen a spáchal sebevraždu.
VITELLIUS (69 n. l.) Aulus Vitellius (12 n. l.) A. Vitellius Augustus Imperator Germanicus Nástupce Vielliův, který se svým nárokem vystoupil téměř současně s provoláním Vespasiana císařem legiemi ve východních provinciích; v Itálii vypukla mezi stoupenci obou císařů několikaměsíční občanská válka, v níž byl nakonec v prosinci 69 poražen a popraven.
DYNASTIE FLAVIOVSKÁ
VESPASIANUS (69 – 79 n. l.) Titus Flavius Vespasianus (9 n. l.) Imperator Caesar Vespasianus Augustus Pocházel ze střední italské vrstvy, prošel úspěšnou vojenskou kariérou v Germánii a Británii, v r. 62 byl prokonsulem v Africe, v r. 66 doprovázel Nerona do Achaje, vyvolal však jeho hněv; přesto mu koncem téhož roku Nero svěřil vrchní velení ve válce proti Židům. Dosáhl výrazných úspěchů, v r. 67 si podrobil celou Galileu, dalšího roku oblehl Jeruzalém, leč zavraždění Nerona a následné události útok pozdržely. 1. července 69 ho legie z východních provincií prohlásily za císaře; když zvítězil v následující občanské válce, kterou na jeho straně vedl v Itálii proti vitelliovcům syrský legát Licinius Mucianus, římský senát 22. prosince 69 jeho jmenování potvrdil. V polovině r. 70 svěřil velení v Judei svému synovi Titovi a vrátil se do Říma. Titus vyvrátil Jeruzalém, přičemž byl požárem zničen i Chrám. Přestože vedl těžké války v Germánii, Británii i na Východě, podařilo se mu po zmatcích občanských válek stabilizovat říši politicky i hospodářsky.
TITUS (79 – 81 n. l.) T. Flavius Vespasianus (39 n. l.) Imperator Titus Caesar Vespasianus Augustus Syn Vespasiana, bojoval po jeho boku v Judei během židovské války. Po dobytí pevnosti Jótapata se zasadil o omilostnění jejího velitele Josepha Flavia, významného židovského dějepisce. Obklíčil Jeruzalém, sevřel ho vysokou zdí a po krvavém boji, jemuž se vždy snažil vyhnout, a vyhladověním ho nakonec dobyl; požáru přitom padl za oběť i jeruzalémský chrám. Za ukončení židovské války slavil spolu s otcem v Římě r. 71 slavný triumf, po němž dodnes zůstal v Římě zachován Titův oblouk. Dokončil stavbu monumentálního flaviovského amfitheatru zvaného později Colosseum. Protože vládl umírněně a rozumně, byl oblíben a jeho skon (malárie?) byl upřímně oplakáván. Křesťané byli za vlády obou prvních Flaviovců ponecháváni v klidu.
DOMITIANUS (česky též Domicián 81 – 96 n. l.) T. Flavius Domitianus (51 n. l.) Imperator Caesar Domitianus Augustus nebo Imperator Domitianus Caesar Augustus Mladší syn Vespasiana, bratr Titův; spolu s otcem bojoval v Judeji během židovské války. Vnitropoliticky však projevoval absolutistické až despotické sklony, jejichž důsledek se projevil ve zhoršení vztahů se senátem. Státní finance promrhal obrovskými výdaji na stavby, hry a dary lidu: dokončil znovuvybudování Kapitolu, které započal jeho otec (Jovův chrám), další stavby vybudoval na Palatiu (Domitianův palác, stadion), na Foru (Vespasianův chrám) a na Martově poli (chrám Isidy a Serapida). R. 86 slavil triumf nad Dáky, při němž byl postaven dodnes dochovaný vítězný sloup; při této příležitosti založil po vzoru olympijských her ludi Capitolini. Od té doby se též dal oficiálně nazývat pán a bůh lat. dominus et deus. Čím více se Domitianus vžíval do role helénistického autokrata, tím silnější měl oposici v senátu, jež se v odporu proti císařskému kultu opírala o stoickou filozofii. Již v r. 87 došlo ke spiknutí, po němž následovalo mnoho poprav. Vystoupení Antonia Saturnina r. 93 mělo za následek pronásledování stoiků a vyhnání filozofů z Itálie. Jeho krutost dosáhla vrcholu, když dal r. 95 popravit či poslat do vyhnanství řadu předních Římanů, mezi nimi i dva své blízké příbuzné, pravděpodobně oba křesťany. To vedlo ke spiknutí manželky Domitie s přáteli a dvorskými úředníky a Domitianus byl 18. září 96 zavražděn. Ačkoli byl oblíben u jezdeckého stavu, jehož příslušníkům propůjčoval vysoké úřady, i u vojska a lidu, u senátu propadl prokletí památky lat. damnatio memoriae. Do doby vlády D. klade Ireneus vznik Zjevení Janova, napsaného v očekávání velkého pronásledování, které se pro D. násilnou smrt nerozvinulo.
DYNASTIE ADOPTIVNÍCH CÍSAŘŮ
NERVA (96 – 98 n. l.) Marcus Cocceius Nerva (30 n. l.) Imperator Nerva Caesar Augustus nebo Imperator Caesar Nerva Augustus Původem ze starého senátorského rodu, navzdory svému přátelství s Flaviovci byl r. 93 krátkodobě poslán Domitianem do vyhnanství. Po Domitianově zavraždění ho vyzdvihli spiklenci 18. září 96 na trůn jako šestašedesátiletého, nemocného, ale intelektuálně schopného starce. Ihned dal povolat zpět a rehabilitovat vyhnance, přesto se proti němu postavili vlivní mužové z provincií i Říma, a hlavně vojsko; východisko našel Nerva r. 97 v adopci oblíbeného místodržícího Germánie M. Ulpia Traiana, kterého učinil svým spoluvládcem. Tím byl fakticky zaveden adopční systém. Nervova vláda, probíhající ve znamení shody císaře se senátem, byla mírná, své úsilí věnoval povznesení hospodářství a zavedení řady sociálních opatření ve prospěch chudých občanů.
TRAIANUS (98 – 117 n. l.) Marcus Ulpius Traianus (53 n. l.) Imperator Caesar Nerva Traianus Augustus Původem z Hispánie; úspěšný a oblíbený vojevůdce. Pod tlakem hrozící vzpoury praetoriánů ho Nerva adoptoval jako svého syna a učinil ho spoluvladařem; po jeho smrti 27. ledna 98 se stal samovládcem, vládl však ve shodě se senátem. Mohutnými výboji rozšířil říši, která tak dosáhla svého největšího rozsahu: dvěma válkami (101/2, 105/6) podrobil Dákii, která se r. 107 stala provincií, ve válce s Parthy připojil Arménii a r. 114 ji přeměnil v římskou provincii, za což mu senát propůjčil titul Nejlepší lat. optimus princeps, r. 115 Mesopotámii. V téže době vypuklo velké židovské povstání v Egyptě a Kyrenaice, jež se pak dále rozšířilo na Kypr a do Mesopotámie. Traianus zemřel 8. srpna 117 během návratu z východního tažení v Selinuntu u Černého moře. Významným dokumentem, dokládajícím jistou změnu postoje císařských úřadů vůči křesťanům směrem k větší toleranci, představuje list Plininia Mladšího (10,96), tehdejšího místodržícího Bithýnie, v němž se r. 111/12 táže Traiana, jak se má chovat vůči křesťanům, kteří lpějí na své víře, nedá se jim však klást za vinu žádná neposlušnost. Vyplývá z něj, že místodržící mohli popravovat křesťany, jestliže v nich viděli nebezpečí pro veřejný pořádek. Traianus ve své odpovědi doporučuje aktivně je nevyhledávat a trestat je smrtí pouze tehdy, jsou-li proti nim jmenovitá udání a odmítají-li pak vzývat římské bohy. Toto dvojznačné právní stanovisko bylo jednak příznivé pro další šíření křesťanství, jednak však vedlo k mučednictví. Traianovu linii dodržovali Hadrianus i Antoninus Pius, zatímco za M. Aurelia a Commoda lokální úřady, často provokované katastrofální situací říše a bojem církve proti propohanským gnostickým heresím ve svém středu, vyhovovaly každému udání a ukládali na jejich základě tresty smrti co nejčastěji. S touto praxí skoncoval teprve Septimius Severus (193-211): tváří v tvář rostoucímu šíření křesťanství je spolu se zákazem židovského proselytismu zakázal svým ediktem z r. 201/2.