Matoušovo evangelium

heslo: Matoušovo evangelium

autor: Mrázek Jiří    
       
předcházející heslo: Matouš        
následující heslo: Mattan

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků kanonická kniha NZ.

1. Datování, autor, prameny

M. e. vzniklo v době 70. až 80. n. l., pravděpodobně v Sýrii (srv. Mt 4,24), tedy v oblasti, kde byla silná židovská diaspora a také početné židokřesťanské sbory. O jeho autorovi nic nevíme. Pozdější tradice jej s oblibou ztotožňovala s celníkem Matoušem, avšak autor tohoto evangelia se nechová jako očitý svědek, nýbrž (podobně jako Lukáš – srv. L 1,1-4) spoléhá na hodnověrné prameny. Mezi těmito prameny má významné místo nám známé Markovo evangelium, a to natolik, že můžeme hovořit o literární závislosti. Od Marka přebírá také důraz na příběh: Ježíšovo veřejné působení nejsou jen izolované epizody, které dokumentují jeho názory, nýbrž především tvoří dohromady příběh, který má počátek, gradaci a vyvrcholení. Celý tento příběh se stal evangeliem.

Mezi Markem a Matoušem jsou však i rozdíly. Už odedávna si teologové všímají, že Marek je psán pro křesťany bez židovského zázemí, kterým je třeba vysvětlovat židovské zvyky a reálie. Matouš naproti tomu předpokládá dobrou znalost židovského prostředí, svátků a obyčejů, a především dobrou znalost Starého zákona. Za to však je pro Marka misie pohanům dávno samozřejmostí, požadavek jejich obřízky a dodržování Zákona překonanou záležitostí, rozchod se synagogou minulostí, která již přebolela. Společenství, do kterého píše Matouš, se – zdá se – k misii pohanům teprve vnitřně probojovává (Mt 10,6 – srv. Mt 28,19) jako k něčemu, co tu nebylo od počátku, v otázkách dodržování Zákona se shoduje s Markem (a Pavlem), ale je obezřetnější, dialog s židovskou synagogou je stále ještě živý. Slovy: Matouš je židokřesťanský a řeší otázky, které má Marek už dávno vyřešeny. Jak to, že M., které je závislé na Markovi, dělá takový krok zpátky?

2. Zaměření

Zdá se, že jeho autor je svědkem křesťanů v židovském prostředí, kteří se donedávna sami považovali za součást Izraele, dokonce možná za jádro Izraele, protože již poznali a přijali mesiáše. Teprve v letech po skončení židovské války, kdy se Izrael znovu konstituuje kolem rabínů farizejského směru, jsou tito židovští křesťané vylučováni ze synagogy – židovství přestává být tím pluralitním útvarem jako před židovskou válkou. Pro židovské křesťany to musela být veliká rána, když se náhle ocitli zcela mimo synagógu. Proto je v Matoušovu evangeliu dialog se synagogou, a zejména s farizeji, dosud tak živý a bolestný. Současně však teprve teď objevují a doceňují Markovo ev., které v méně židovském prostředí jejich otázky dávno probojovalo. Matoušovo evangelium je pak pokusem spojit Marka s vlastními tradicemi a převyprávět do svého prostředí.

3. Vztah k Písmu

Jedním z charakteristických rysů Matoušova evangelia jsou tzv. reflexní citáty: různé situace z Ježíšovy činnosti nebo charakteristické rysy jeho působení Matouš doprovodí starozákonním citátem, uvedeným obvykle slovy to se stalo, aby se naplnila slova proroka... (např. Mt 1,22n; 2,17n; 8,17 aj.). Je zřejmé, že Matouš se v těchto citátech obrací na svého původního, židokřesťanského čtenáře, který je zvyklý uvažovat ve starozákonních souvislostech. Otázkou je však, jakou funkci mají tyto citáty a k čemu chtějí čtenáře dovést. Jako první se samozřejmě nabízí možnost, že Matouš těmito citáty argumentuje, aby pomocí SZ dokázal, že Ježíš je ten předpověděný mesiáš. Takové důkazy by však byly poněkud neobratné, protože Matouš zde vytváří dosti nečekaná spojení (např. hned v prvním citátu Mt 1,22 je pojmenování dítěte Ježíš doprovozeno citátem, podle kterého by se měl jmenovat úplně jinak – Immanuel). Spíše je tomu tedy naopak: Matouš nedokazuje Starým zákonem, že Ježíš je mesiáš, nýbrž učí své čtenáře na základě Ježíšova příběhu chápat SZ nově. Slova starozákonních proroků dostávají v Ježíšově kontextu nové, překvapivé polohy a významy: např Iz 53 je v Mt 8,17 reinterpretován tím, že Ježíš uzdravuje)

Dalším charakteristickým znakem Matoušova evangelia jsou velké soubory Ježíšových slov, které Matouš ze svých tradic a pramenů doplňuje do Markova příběhu. Je to nejméně pět velkých řečí: kázání na hoře (Mt 5-7); vyslání učedníků (Mt 10); kázání na břehu – řeč v podobenstvích (Mt 13); druhá řeč k učedníkům (Mt 18), tzv. synoptická apokalypsa (Mt 24-25), k níž někteří počítají už polemiku se zákoníky a farizeji (Mt 23). Těchto pět řečí má podobný formální závěr: Když Ježíš dokončil tato ... (slova, napomenutí, podobenství...).

4. Obsah

Pokusy rozdělit evangelium podle těchto řečí na pět částí (které by napodobovaly např. pět knih Mojžíšových) však nejsou zcela přesvědčivé. Osnovu evangelia totiž netvoří témata těchto řečí, nýbrž – podobně jako v Markovi – příběh. Zdá se, že významnějším osnovotvorným prvkem jsou slova Od té chvíle Ježíš začal... (Mt 4,17; 16,21)

Mt 1,1-4,16 je tedy jakýmsi preludiem, úvodem, do něhož je zahrnuta stručná zpráva o Ježíšově narození, stejně jako vystoupení Jana Křtitele a Ježíšův křest. Od Mt 4,17 začíná vlastní Ježíšovo veřejné působení, slovem (Mt 5-7 /kázání na hoře) i činy (Mt 8-9). V Mt 10 přichází nový prvek: Ježíš pověřuje stejným působením i učedníky. Od jedenácté kapitoly se do tohoto působení začínají masivněji ozývat i reakce posluchačů a v Mt 13 učiní Ježíš tyto reakce tématem řeči. Charakteristické je, že vedle ojedinělého nepřátelství převládá spíše rozpačitost a nechápavost: zástupy naslouchají, ale nechápou, že se po nich žádá více. Mt 16,13-20 shrnuje lidové ohlasy a přidává reakci učedníků: Petrovo vyznání. Mt 16,21 pak novým Od té chvíle Ježíš začal... naznačuje nové téma a výrazně novou etapu příběhu. Zatímco na začátku bylo hlavním tématem Ježíšova zvěstování království nebeské, nyní se dostává do popředí otázka, kdo je on sám a jak s tímto zvěstovaným královstvím souvisí. Tématem zvěstování se stále více stává syn člověka, který musí trpět v Jeruzalémě. Od této chvíle také Ježíš zamění zvěstování od místa k místu za přímé směřování k Jeruzalému. Cestou připravuje své učedníky na konflikt, který je čeká i úlohu, kterou v něm bude sám Ježíš hrát (předpovědi utrpení; řeč v Mt 18, ale i řada dalších perikop). Po vjezdu do Jeruzaléma (Mt 21) se vyostřuje konflikt s jeruzalémskými autoritami, především s těmi, kteří jsou spojeni s Chrámem. Od Mt 26 kapitoly začínají pašije.

5. Členění

1,1-4,22 Úvod (představení hlavních osob)

1,1-2,23 Vánoční příběh (genealogie Davidova rodu, do nějž je Ježíš Josefem adoptován; očekávání spojená s mesiášem),

3,1-4,25 Jan Křtitel a počátek Ježíšovy činnosti.

5,1-9,38 Kázání na hoře (první velká řeč) a Ježíšovy mocné činy

5,1-7,29 Ježíšovo programové prohlášení na počátku činnosti): blahoslavenství, antiteze, Otčenáš, království Boží,

8,1-9,38 pokračování veřejné činnosti (zejména uzdravování chápané zřejmě jako kázání na hoře v praxi)

10,1-42 Druhá řeč: vyslání 12 učedníků (Ježíšovo působení zde expanduje tím, že pověřuje a vysílá i své učedníky)

11,1-12,50 První ohlasy (v této části vyprávění se Mt poprvé více soustředí na ohlasy, které působení Ježíše a nově i jeho učedníků vyvolává; chvála Otce; disputace o dni odpočinutí, o hříchu proti Duchu sv.

13,1-16,12 Třetí řeč (podobenství) a konflikty

13,1-52 Podobenství – chápaná jako Ježíšova reakce na nejednoznačné ohlasy jeho působení,

13,53-58 Odmítnutí Ježíše v Nazaretu,

14,1-12 smrt Jana Křtitele,

14,13-16,12 zázraky a disputace s odpůrci; do popředí se dostává otázka, kdo je ten, který království Boží zvěstuje.

16,13-20,34 Vyznání Petrovo a cesta do Jeruzaléma

16,13-17,27 Petrovo vyznání, předpovědi utrpení, Ježíšovo proměnění,

18,1-35 čtvrtá řeč: o vztazích mezi Ježíšovými žáky (vztaženo na život v křesťanské obci),

19,1-20,34 poučení učedníkům, podobenství o dělnících na vinici.

21,1-25,46 Jeruzalémské konfrontace s odpůrci

21,1-22 Vjezd do Jeruzaléma, očištění chrámu,

21,28-22,14 podobenství,

23,1-24,2 řeči proti farizeům a zákoníkům, nářek nad Jeruzalémem,

24,3-25,46 pátá řeč: O posledních věcech (včetně podobenství o pošetilých družičkách, o hřivnách a o posledním soudu; Ježíš varuje před unáhleným ztotožněním dobových událostí s očekávanou paruzií.

26,1-28,20 Pašije a vzkříšení

26,1-27,65 Ježíšovo zatčení, výslechy, odsouzení, ukřižování, smrt, hlídka u hrobu,

28,1-20 Prázdný hrob – Zjevení v Galileji a misijní poslání.