Alegorie

heslo: alegorie

autor: Lukeš Jiří
autor: Cimala Peter  
       
předcházející heslo: Álef
následující odkazové heslo: Alemet      
následující heslo: Alexandr Jannai

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků Forma vyjádření, která poukazuje k čemusi odlišnému od toho, co se prohlašuje či znázorňuje přímo, a. se zahrnuje se mezi tropy – formy vyjádření užívající některá slova v přeneseném významu. Označení alegorie vzniká kombinací řeckého allos jiný, další a agoreuein veřejně mluvit, vyprávět, vykládat – doslova říkat něco jiného.

1. Není známo, kdo byl prvním, jenž začal rozlišovat skrytý význam ukrytý za literárním, k nejznámějším dochovaným příkladům užití alegorické metody výkladu patří interpretace Homéra, v době helénistické byla a. uplatňována zejména stoiky. A. umožňuje pisateli ukrýt za literárním významem slov skrytý obsah a předat skrze text jiný význam. Uchována zůstane vnitřní literární struktura. Přijetí alegorické formy nemusí znamenat, že literární smysl je vynechán. Mohou se spíše oba uplatnit v tomtéž čase.

Při alegorické interpretaci se dekódují jednotlivé elementy, které mají charakter metafor a sestavuje se z nich celek na rovině druhého, zamýšleného plánu. Vztah k a. má i židovská technika midraše midraš, v níž lingvistické elementy mají několik významů a i neobvyklá varianta zapsání slova má svůj účel a hlubší smysl. Oproti typologii nezávisí a. na dřívějších věcech, místech a osobách, které jsou podobné pozdějším a kde dřívější mají charakter předjímky. V postbiblických časech se však a. a typologie mnohdy prolínají či doplňují. Na rozdíl od podobenství, ve kterém musí být příběhu metaforicky rozuměno jako celku, může v a. každý element mít svoji samostatnou funkci. A. se rovněž odlišuje od analogie, neboť předpokládá představivost, zatímco analogie pracuje s přímou obdobou.

2. Ve SZ se a. vyskytují v prorockých knihách, kde jsou mnohá gesta, činy i mluva naplněny spirituálním významem (např. Ez 16,17-34, Da 7), dále v Žalmech (Ž 23; Ž 80,9-19). Za alegorickou je považována Píseň písní. Staří židovští učenci v ní viděli Boží lásku k Izraeli, křesťané pak Boží lásku k církvi. Tato interpretace láskyplných vyznání vycházela z pozdější dualistické představy, že lidské tělo není hodné opěvování a musí se tedy jednat o věci skryté, duchovní. Do kánonu byla Píseň písní přijata právě v alegorické interpretaci. Zřejmě nejstarším alegoristou SZ byl žid Aristobúlos (1. pol. 2. st. př. n. l.), který věřil, že Mojžíš učil v souladu s Platónem a jinými řeckými filozofy. Dalším významným alegoristou SZ byl Filón Alexandrijský (49 př. n. l. – 20 n. l.), který považoval Písmo za božské, věděl o literárním smyslu, avšak pomocí a. upřednostňoval význam spirituální a mystický. A. je široce založena na židovské i řecké půdě, byla vlastní textům z Kumránu i nejstarší křesťanské literatuře, která aplikovala výpovědi Písma na sebe samu, svou komunitu a svou situaci. Alegorizace (autorem nezamyšlené alegorické chápání) částí SZ umožňovala vytvořit nové výklady Zákona i Proroků v křesťanském smyslu. Příkladem v NZ je obřízka, která se vztahovala na židy, zatímco křesťané ji alegorizovali do vnitřní, spirituální proměny (sr. Ko 2,11, Fp 3,3).

3. V NZ vznikají v evangeliích a. J 6,35; 10,1-18; 15,1-8 a alegorické výklady Ježíšových podobenství. V tradici Ježíšových slov se a. vyskytují jen sporadicky, např. v Mt 21,42 (a par.) o kameni, který stavitelé zavrhli, v závěru podobenství O zlých vinařích. Apoštol Pavel neužívá a. často a jednu svou typologickou interpretaci SZ v Ga 4,21-31 jmenuje ve v. 24 jako alegorii. Jedná se zde o dvě Abrahámovy ženy, jednu svobodnou (Sára) a druhou otrokyni (Hagar), které představují dvě smlouvy. Dalším zajímavým místem, kde se Pavel uchyluje k a., je jeho interpretace Mojžíšova zákona zakazujícího dávat náhubek dobytčeti v čase mlácení (Dt 25,4). Na tomto příkladu Pavel ukazuje, že křesťanská církev musí podporovat své služebníky finančně 1K 9,9, srv. také a. v Ř 11,17-24; 1K 10,4; 12,12-27. A. nalezneme i v knize Zjevení, např. žena oděná sluncem ve Zj 12,1 či bytosti plné očí Zj 4,6 a další.

4. Křesťanství – popularitě a. napomohlo i postavení podobenství v evangeliích, protože mnohé a. jsou propojeny s podobenstvími: např. alegorický výklad podobenství o rozsévači v Mk 4,13-20 parr. Významnými zastánci alegorické interpretace byli Kléméns Alexandrijský (zemřel mezi léty 211-216) a jeho nástupce Órigenés (r. 185 – 254). Kritikem Órigenova postupu byl Jeroným (zemřel r. 420), který si úskalí alegorizace uvědomoval, avšak občas tuto metodu sám užíval. Ve středověku byla a. zapracována do pojetí čtverého významu Písma. V. t. exegeze