Píseň písní

Z Encyklopedický biblický slovník
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: Píseň písní

autor: Balabán Milan    
       
předcházející heslo: píseň        
následující heslo: Pisga

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
kanonická kniha SZ. Hebr. šír ha-šírím, kral. Píseň Šalomounova, je kanonicky situována do 3. dílu sz. Bible (Tenach) a figuruje tu jako jeden z pěti svátečních svitků (Rút, Píseň, Kazatel, Pláč, Ester), čtených o některých žid. svátcích; Píseň byla čtena o Velikonocích (Pesach): milostnými tóny tu bylo oslavováno Hospodinovo vyvedení Izraele z Egypta. Kniha má 8 kap. o nestejném počtu veršů a s tematikou vyjadřovanou uchvacujícími obrazy a metaforami. Údajné Šalomounovo autorství řadí tuto knihu milostných veršů do literatury moudrosti (sr. 1Kr 3 aj.). Jméno Davidovo (Pís 4,4 + dód – Milý, souhlásky d-w-dPís 6,1 aj.) dává Písni v očích náboženských interpretů skrytě mesiášskou perspektivu. Jméno Jeruzalém (ve spojení dcery jeruzalémské – Pís 2,7 a motiv š-l-m – pokoj, v různé podobě a zakomponování) lze chápat jako poukaz k eschatologickému věku míru a spravedlnosti (Iz 11,6nn aj.).

Vznik Písně lze vročit do 4. – 3. st. př. n. l. To potvrzuje jazykový průzkum (výskyt nehebrejských výrazů, např. z perštiny). Ale sama látka Písně pochází z dob mnohem starších. Jednotlivé výrazy a obrazy lze sledovat až o dvě tisíciletí nazpět. Určit původní sled témat je zřejmě nemožné. Pro helénistické židovstvo a rané křesťanstvo byl typický výklad alegorický. Židé tu spatřovali básnické vylíčení Hospodinova vztahu k Izraeli, křesťané tu shledávali vroucně láskyplný vztah Krista k církvi. (Tak např. i Poznámky k Bibli kralické.) Jinak vyznívá výklad svatební, zvl. na základě syrských analogií (viz např. tzv. mečový tanec syrských nevěst, Pís 7,1). Proti alegorickému výkladu se postavil už církevní otec Theodor z Mopsúestie. Naproti tomu se v dějinách židovstva i církve prosazovaly i výklady mystické (např. rabbi Akiba). Ještě nedávno ovládly vykladačské pole výklady kultické. Podkladem, ne-li východiskem Písně prý byly egyptské, babylónské, ugaritské nebo jiné náboženské hymny opěvující božský pár, boha a bohyni a jejich posvátný sňatek (hieros gamos); někteří vykladači viděli v Písni jakési drama svého druhu: milostný vztah je vyjádřen řadou dramatických kroků či výstupů. Církevně orientovaní vykladači spojují prvek milostný s prvkem zvěstně alegorickým či typologickým. Svou opodstatněnost má i výklad mudroslovný, který pracuje s alegoricko-typologickou strukturou. Pak by šlo o rozhovor mezi Hospodinem a jeho Moudrostí, jež je v mudroslovném pásmu sz. Bible zosobněna jako ženská osoba, kterou Hospodin potřeboval ještě před stvořením světa (sr. Př 8,22) a která svolává všechny na křižovatce světa k bázni před Hospodinem (Př 8,1nn). Občas se objeví výklad snový: scény Písně jsou odrazem nebo výrazem snu, v němž je možné překračovat hranice manželské konvence. – Žádný z naznačených způsobů výkladu není bez určitého opodstatnění. Alegorické přízvuky či nástiny nelze hermeneuticky vymazat. Sumou lze říci, že jde o skutečný milostný rozhovor mezi mužem a ženou. Je tu použito působivého erotického jazyka, je tu však i rovina transcendentní, za láskou Milého a Milé probleskuje z hlediska takového výkladu láska izraelského Boha – Hospodina k Izraeli, ale i k celému lidskému světu. V žádném případě tu nejde o do písmene promyšlenou alegorii. Píseň provádí nepřímo jakousi demytizaci: Pravým božským párem (Osiridem a jeho družkou) je stvořený, nebožský muž a konkrétní lidská žena. – Hlavními motivy Písně jsou setkání (políbení – Pís 1,1n), vzájemné představení plné obdivu a úžasu z jedinečné krásy druhého (Pís 1,5; 4-5 aj.), nezištná oddanost (Pís 8,1-4), nenahraditelnost lásky (Pís 8,8-12). Nejvýznamnějším motivem je patrně vzájemné hledání a nalézání (Pís 3,1-5 a par.). Objevuje se i rovina mystická (vozy Amínádábovy – Pís 6,12). Líčení zeleně a jiné barevnosti země připomíná zaslíbenou vlast – ztracený ráj. Studně, prameny, rybníky apod. jsou symboly či názvuky bohatství tělesného či pozemského, ale i duševního a duchovního. Kosmický rámec lidské lásky hlásí nebeská tělesa či vesmírné jevy: Jitřenku, Lunu, Slunce (Pís 6,10). Těmito atributy je poctěna vpravdě milující žena. Použito je i momentů magických či zaříkávacích (uhranutí pohledem – Pís 4,9), ty jsou však přetaveny do zvěstně aktuální podoby. V Písni jsou předkládány obrazy zcela neobvyklé, jako např. holubi koupající se v mléce (Pís 5,12). Milý je připodobněn k soše božstva (Pís 5,9-16). Autor (či autoři) velepísně o pravé lidské lásce používá travestií: pastýřské, královské nebo mytologické.