Koloským, epištola

heslo: Koloským, epištola

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: kolometrie        
následující heslo: Kolosy

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků jeden z kanonických spisů NZ, literární formou epištola, teologicky z Pavlova okruhu, přímé Pavlovo autorství je však sporné.

1. Obsah

1,1-11 Úvod

1,1-2 Preskript,

1,3-13 dík a přímluva za adresáty.

1,14-2,23 Část 1: Teologická konfrontace s protivníky

1,15-23 Komentovaný hymnus o dvou slokách s mezizpěvem, v němž je Kristus oslavován nejprve jako prostředník stvoření, potom jako Prostředník smíření, který otvírá lidem cestu k zmrtvýchvstání;

1,24-2,5 zdůraznění apoštolské autority,

2,6-23 teze o křtu jako smrti a vzkříšení s Kristem (Ko 2,12n); Pravá víra přijímá (vyvýšeného) Krista jako poslední skutečnost, zato falešná je představa, že nadzemské síly (mocnosti) mohou mít rozhodující vliv na lidský život, a proto je musíme nábožensky uctívat a tak udobřit.

3,1-4,6 část 2: Pareneze pro křesťanský život

3,1-17 Základ povzbuzování, odvozený z teze o křtu (Ko 3,1.5.12),

3,18-4,1 řády domácnosti (napomenutí ženám, mužům, dětem, rodičům, otrokům i jejich pánům),

4,2-6 osobní výzvy.

4,7-18 Závěr

4,7-17 Vzkazy a pozdravy, výzva, aby tento dopis byl předán i Laodikejským,

4,18 pozdrav Pavlovou rukou – stvrzení apoštolské věrohodnosti.

2. Jazyk

Jazyk je blízký jazyku nesporných Pavlových listů, věty jsou však delší, často složené z mnoha vět vedlejších: Ko 1,3-8 nebo Ko 1,9-20 jsou v ř. jednou větou. Nápadné je hromadění spojek a synonym (svaté + neposkvrněné + bez úhony – Ko 1,22), chybí Pavlovo typické oslovení bratři moji, objevují se některé nepavlovské stylistické prvky a chybí Pavlovy pojmy spravedlnost a hřích (v jedn. čísle). To všechno, včetně ne dosti důsledné logiky teologické argumentace, vedlo mnohé novověké badatele k závěru, že epištola Koloským je dílem některého Pavlova žáka.

3. Důvod sepsání a teologie

Epištola Koloským rozvíjí Pavlovo teologické dědictví v polemice proti jiné skupině, která si je patrně chtěla přivlastnit ve vlastním výkladu. Výchozími body úvah jsou zřejmě Pavlovy myšlenky jako je důraz na smíření skrze Kristův kříž (Ko 1,20b.22) nebo pojetí křtu jako smrti a vzkříšení s Kristem (Ko 2,12). Na rozdíl od Ř 6,3nn (s Kristem budeme vzkříšeni) se však zdůrazňuje, že vzkříšení je ve víře již skutečností. Proti nevhodnému a podle ep. Koloským škodlivému pochopení víry, které spočívá v relativizaci významu Ježíše Krista a v důrazu na vliv nebeských mocností (do jisté míry srovnatelné s pocitem osudovosti), klade epištola Koloským důraz na klíčovou roli Ježíše Krista a na přítomný rozměr spasení. Skupina, kterou epištola Koloským napadá, zřejmě nevystupovala jako přímý oponent Pavlova díla, ale snažila se jeho učení o Kristu začlenit do své duchovní spekulace jako její dílčí část. Konkrétním předmětem sporu byl patrně výklad hymnu z Kol 1,15-20, jehož závažnost uznávaly obě strany. Odpůrci skupiny, kterou reprezentuje epištola Koloským, chápali Kristovu prostřednickou roli při stvoření a při smíření veškerenstva jako božské posvěcení kosmu a náboženských praktik, jimiž se člověk mohl spojovat s nadosobními silami, epištola Koloským však přináší výklad, podle něhož prostřednická role Ježíše Krista při stvoření a smíření znamená, že o smyslu všeho bytí i o konečné naději se rozhoduje při setkání se vzkříšeným Kristem při křtu a v konkrétním společenství církve (Ko 16b.18bd.20c jsou v hymnu zřejmě komentářem autora listu). Na rozdíl od pastorálních epištol, které podobné směry prostě odmítly (...zbloudili z cesty pravdy, když tvrdí, že vzkříšení již nastalo – 2Tm 2,18), volí ep. Koloským strategii převýšení: jde o přítomnou jistotu spasení, jde o to, jak se vyrovnat s nadosobními mocnostmi, ale to všechno se dosahuje důvěrou v Krista jako Boží zjevení, a to v konkrétním společenství církve.

Autor si byl dobře vědom toho, že nový důraz na přítomný rozměr spasení může oslabit etickou odpovědnost, a proto do svého listu vložil tzv. řád domácnosti, inspirovaný některými židovskými i řeckými spisy, které se obíraly otázkami etiky i ekonomie. Novým prvkem je role Krista jako společného pána všech, a oslovení otroků i dětí jako rovnocenných adresátů.

4. Autorství

Ep. Koloským mohla být napsána Pavlem ke konci jeho života z vězení, prostřednictvím písaře nebo spoluautora (Timotea – Ko 1,1), který list ztvárnil stylisticky. Muselo by se to stát v době, kdy byla sepsána epištola Filemonovi, protože soupis pozdravujících osob je v těchto listech téměř totožný. Epištola Filemonovi byla však nejspíše psána z Efezu. Navíc by potom bylo potřebí vysvětlit, jak v téže pozdní době Pavlova života mohly vzniknout pastorální epištoly, které se také hlásí k Pavlovu dědictví, s jejich rozdílnými teologickými důrazy. Jedna ze dvou skupin listů, pastorální epištoly a epištola Koloským spolu s epištolou Efezským, musí být dílem Pavlových žáků, kteří dílo svého učitele domýšleli v novém směru. A protože by to jistě nedělali v protikladu s myšlením toho, v jehož jménu psali, jsou dvě skupiny epištol, o nichž mluvíme, zřejmě dílem dvou různých skupin Pavlových žáků (dvou proudů jeho školy), které na podobnou nebezpečnou situaci reagovaly různým způsobem. Jejich kanonicitu žádná významnější křesťanská skupina nikdy nepopírala a nepopírá, protože církev v nich brzy rozeznala dvojí různé teologicky domyšlené svědectví víry v situaci druhé generace maloasijských křesťanů, které se nemusí nutně vylučovat a může být k užitku všem křesťanům.

Autentický teologický záměr byl však spojen s vědomou fikcí: Opakovaný důraz na Pavlovo uvěznění má připomenout, že jde o nepřítomného apoštola, který je však stále přítomen v duchu, předpovídá budoucí nebezpečí a raduje se z ukázněné víry těch, které takto nepřímo oslovuje (Ko 2,1-5). Je tedy možné, a přiklání se k tomu mírná většina kvalifikovaných badatelů, že list byl napsán některým maloasijským Pavlovým žákem. Rozeznání jeho fiktivnosti vyvolává některé vnitřní problémy víry i věrouky, není to však jen problém novověký, protože s podobnými pochybnostmi byla do pavlovského souboru přijata již ve starověku epištola Židům (pseudepigrafie). Autor patřil zřejmě do okruhu osob, jejichž pozdravy jsou vyřizovány na konci Koloským a které přitom nepatří do souboru jmen přejatého z Fm 23n, jako jsou Nymfa (Nymfas) a patrně i Ježíš zvaný Justus (Ko 4,11.15).

5. Adresáti

Jako adresát je uvedena křesťanská obec v Kolosách (Ko 1,1), která však byly v době reálného sepsání listu poničeny zemětřesením z roku 61 a patrně do velké míry vysídleny. Adresa do Kolos by potom měla především vysvětlit, proč se list dostal do širšího povědomí církve až se zpožděním a skutečné adresáty bychom museli vidět v křesťanské obci z nepříliš vzdálené Laodiceje. Na zaměření listu se tím nic nemění – jde o určení pro křesťany v oblasti údolí řeky Lyku (Lykos).