Abakuk

heslo: Abakuk

autor: Heryán Miroslav    
       
předcházející heslo: Abaddon        
následující heslo: Abána

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků 1. Prorok, hlavní postava stejnojmenné knihy (jinde nedoložen). Jeho jméno hebr. ch^avaqqúq = snad Obejmutý nebo Sevřený (Bohem) kolísá (LXX: řec. ambakúm připomíná asyr. jméno rostliny). Působil v Judském království mezi poč. růstu Babylóna (626 př. n. l.) a svrhnutím asyr. jha králem Jóšijášem (609 př. n. l.). Tím by bylo potvrzeno proroctví Nahuma o zániku Asýrie (Na 1,6 sr. 2Kr 24,1nn). Je též možné, že vystoupil až po smrti krále Jóšijáše (609 př. n. l.) před prvou deportací do Babylónu (597 př. n. l.). Zmínka o jeho pomoci Danielovi je pouhá legenda (Bél a drak, PDa 14,33nn).

2. Kanonická kniha SZ nesoucí jeho jméno je zařazena jako osmá mezi Malé proroky. Tři nadpisky člení knihu na 3 části. Rozvitý nadpisek v záhlaví (1,1) uvádí první část (1,1-2,5) jako výnos ve vidění. Na prorokův nářek nad zlořády v Judském království (1,2-4) Hospodin odpoví ohlášením příchodu Kaldejců jako nástroje svého soudu (1,5-11). V druhém nářku (1,12-17) lze vyčíst trýznivou obavu, že krutost Babyloňanů postihne nejen svévolníky v zemi, ale i jejich oběti. Prorok, očekávající odpověď (2,1), je Hospodinem ujištěn, že spravedlivý, který si zachoval věrnost, bude žít (2,4) a tyran, který překročil svěřené kompetence, zmizí v podsvětí (2,5). Podle rkp. Vaticanus a Sinaiticus (rukopisy biblické) je zaslíbení vázáno na věrnost Boží.

Po tomto vidění, jež má být zveřejněno, se po novém nadpisku Bude se říkat ozve pateré Běda s vyjmenováním křivd: mocenské politiky, pohlcující malé (2,6-8); chamtivosti, ničící národy (2,9-11); krvelačné krutosti (2,12-14); hýření s ponižujícím násilím (2,15-17). Výčet mocenských násilností a sociálních křivd vrcholí posměšnou výtkou pohanství, do něhož upadl lid, jemuž se zjevil Hospodin (2,18n).

Liturgická výzva ke ztišení před Hospodinem (2,20) uvádí závěrečný hymnus, představený jako prorocká modlitba (3,1), jež se v tklivé písni vrací ke slíbenému zásahu (2,1-4) a líčí Hospodinovu teofanii (3,2-16) s hudebně-liturgickými poznámkami, známými z žalmů (Ž 3; 9 aj.). To, co v dějinách spásy nejednou prožil lid smlouvy (sr. Ex 24,9nn; Dt 33,2nn; Sd 5,4nn aj), bude mu znovu dopřáno v otřesech, jimž prorok hledí vstříc. I za nimi je všemocný Pán nebe i země (3,8-11), schopný zasáhnout ve prospěch svého lidu (3,12-15 sr. Ex 14,23). Díky této naději je možno jásat, i když věk spásy se vzdálil do nedohledna (3,17-19).

3. Teologie: zvěst knihy A. řeší bolestný problém Božího otálení (1,2n) a otázku, proč Bůh dopouští zlo a kruté barbarství (1,3). Odpovědí je pohled na situaci v Judsku (1,4). Hospodin pošle na říši Kaldejce (LXX čte řec. tús machétas – tedy obecně bojovníky; původně mohlo jít i o Asyřany, pokud jde o dobu dřívější) jako trest (1,5nn).

Bůh však zůstává svatý (1,12n), a proto ztrestá i použitý nástroj (1,14nn). Na napětí mezi jeho čistýma očima, jež se nemohou dívat na zlo a trápení a tvrdou zkušeností soudu odpoví Bůh ve svůj čas (2,1-3). Tou odpovědí bude poznání Boží slávy (2,14.20), nesrovnatelné s němými bůžky (2,18). Spravedlivý – zde zřejmě míněn ohrožený judský lid – bude žít, pokud bude trpělivě důvěřovat v platnost Hospodinovy věrnosti (2,4b). Pavel tento citát (Ř 1,17; Ga 3,11) prohloubil na jednotlivce a věrnost míní jako víru nepodmíněnou skutky. Zato opovážlivce – krutou velmoc – čeká nenasytné podsvětí (s exilní aktualizací na Babylón 2,4a). Též násl. vyhlášení soudů (2,6-17), pův. zaměřené do judských poměrů, je doplněno exilní aktualizací proti Babylónu (2,8.10.13n.17). Závěrečný žalm (3,2-16) je možno chápat jako bohoslužebnou odpověď na prorockou zvěst. Počítá s Bohem exodu, uprostřed nepokoje (3,2) si připomíná z tradice víry jeho mocné projevy (3,3-6) a vyhlíží jeho nový zásah s klidným očekáváním (3,7-16). Závěr tvoří hluboké vyznání víry, zdůvodňující nadějné očekávání: je to víra navzdory, opřená o fakta skutků Hospodinových, i když skutečnosti jeho moc zpochybňují; tak ji známe z některých žalmů (Ž 46,2nn) nebo z Jóba (Jb 13,15). – V Kumránu (1Q pešHab) byly kap. 1-2 alegoricky aplikovány na tuto komunitu a Kaldejci (1,6) chápáni jako kittim = Řekové z doby Seleukovců.