Tisíciletá říše

heslo: tisíciletá říše

autor: Mrázek Jiří
autor: Pokorný Petr  
       
předcházející heslo: tisíc        
následující heslo: Titovi, epištola

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků podle některých apokalyps významné období na konci dějin, očekávání pozemské říše spravedlnosti a Boží vlády na konci tohoto věku a před nástupem věku nového. Autor knihy Zjevení mluví téměř na konci knihy (Zj 20,1-7) o spoutání satana na dobu, která je sice dlouhá (tisíc let), avšak nikoli neomezená. Po těchto tisíci letech jako by znovu musely být vybojovány poslední bitvy, o kterých mluvil již v předchozích kapitolách (Zj 14-19). Teprve potom definitivně nastane nový věk, charakterizovaný novým nebem a novou zemí a nebeským Jeruzalémem, který sestoupí na zem. Spoutání satana je tedy v teologii této knihy důležitým historickým mezníkem, po něm bude život na zemi lepší, než dříve, především zbavený útlaku a totality, ale není to definitivní řešení a nelze je zaměnit s tím, co autor očekává jako konečnou spásu.

Tisíciletá říše zavdala v dějinách podnět ke mnoha spekulacím a inspirovala řadu chiliastických hnutí (chiliasmus), která obvykle ztotožňovala svoji přítomnost nebo nejbližší budoucnost se začátkem této doby.

Autor Zjevení takto spojuje archaickou prorockou eschatologii se svou apokalyptickou vizí. Zatímco prorocká eschatologie počítala se zcela pozemskou změnou poměrů a Boží vládou uprostřed našich dějin, apokalypticka očekává mnohem radikálnější nový počátek a často i kosmickou proměnu. Badatelé se tedy domnívají, že Jan zde lineárně, takřka mechanicky spojil obě možnosti, aby učinil za dost všem očekáváním.

Je však možné, že hlavní důraz této Janovy konstrukce nespočívá na období tisíce let, nýbrž na tom, co takto chce zřetelně navzájem oddělit. Zj je zřejmě psáno v době pronásledování křesťanů na konci vlády císaře Domitiana. Jan prorocky vyhlíží zhroucení buď celé Římské říše nebo alespoň Domitianovy vlády a příchod lepších časů. Symbolická tisíciletá lhůta mu dovoluje přivítat i zcela vnitrodějinné zvraty (konec pronásledování) jako Boží zásah do lidských dějin, a přesto je nezaměnit s definitivní spásou. Umožňuje mu nahlížet dějiny realisticky, počítat s tím, že se poměry už nyní mohou měnit k lepšímu, ale zároveň nepropadat předčasné euforii. Podobný obraz podává již apokryfní 2. (syrská) Báruchova apokalypsa, podle níž v době konečné vlády Mesiáše před nástupem nového věku a vzkříšením spravedlivých bude tisícinásobná úroda a blahobyt (29,3-8). Je zajímavé, že apokryfní kniha IV. Ezdráš, která vznikla přibližně ve stejné době, užívá podobný pohled na dějiny a podobně rozlišuje pozemské změny k lepšímu od definitivní spásy – jenom lhůta, která obojí odděluje, není v případě Ezdrášovy knihy 1000, nýbrž jen 400 let (IV Ezd 7,28).

Protože apokalypsy jsou obrazným vyjádřením toho, co má před Bohem skutečnou hodnotu, lze je chápat především jako orientaci v dějinách: Nejenže každý člověk má naději v budoucím věku, naději sahající za jeho smrt, ale současně touží pro něco žít zde na zemi, má vizi spravedlnosti. Tuto vizi spravedlnosti vyhlašuje obraz t. říše za cíl dějin. Zasazení do popisu posledních etap dějin bylo však tak podmanivé, že t. ř. byla pochopena jako bezprostřední budoucnost a v chiliasmu (z řec. chilioi tisíc), což proti původními smyslu obrazu t. ř. vedlo často k dočasné dějinné desorientaci. Očekávání t. ř. poznamenalo v 15. stol. i českou reformaci. V. t. dějiny spásy.