Moudrost

heslo: moudrost

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: mořeplavba
následující odkazové heslo: Moudrost Šalomounova
následující odkazové heslo: moudrý    
následující heslo: moucha

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. chochmá; ch-k-m, řec. sofia, sofos (moudrý); v Bibli (zejm. ve SZ) jsou významné tyto aspekty:

1. M. jako cesta plného a odpovědného lidského života, zaměřená na generačně předávanou zkušenost životní reality, zahrnující i např. řemeslné dovednosti (např. Ex 36,8: ČEP dovedný). Toto pojetí se odrazilo zejména v tzv. mudroslovné (sapienciální) literatuře, jejímž typickým výrazem jsou např. přísloví. To jsou komentáře a rady, jak má člověk vést svůj život, aby to byl život dobrý, šťastný, v souladu s Boží vůlí. Jde o praktickou m., která je však zaměřena na život v Boží přítomnosti.

Obsahem m. jsou obecná pravidla a rady týkající se životních postojů (např. Jmění snadno nabyté se zmenšuje Př 13,11), orientace ve společnosti (Mnozí vládcové byli donuceni usednout na zem a korunu dostal ten, na něhož nikdo nepomyslel Sír 11,5), utváření mezilidských vztahů (Kdo jinému kope jámu, padne do ní Př 26,27) a řešení některých opakujících se konfliktních situací.

Tradice sbírek moudrých výroků (gnóm) je představitelkou předfilozofické, fragmentárně (na jednotlivých příkladech) demonstrované m., nejdříve doložené z Egypta (Egypt 7) a brzy i z Babylóna (Achíkar); viz kritický pohled v Iz 47,10; Jr 50,35; Ez 28,3-5. V Izraeli byla rozvinuta v 1. tis. př. n. l. Jejími představiteli jsou kniha Přísloví , Kazatel (Ecclesiastes) a části knihy Jób, deuterokanonické knihy Ježíš Sirach (Ecclesiasticus) a Kniha Moudrosti, mimo kánon Sentence (Pseudo)Fókylidovy, které jsou v dochované podobě již nepřímo ovlivněny řeckou filozofií, nejčastěji stoicismem (stoikové). V NZ je sbírkou moudrých sentencí Epištola Jakubova, která má některé formální rysy listu.

Typickým nositelem m. i postavou, které byly moudré výroky a přísloví připisovány, byl v Izraeli král Šalomoun. V Bibli jsou mu kromě Písně Písní připsány knihy Přísloví, nepřímo kniha Kazatel (viz Kaz 1,1) a dva žalmy, které zahrnují některé motivy moudrosti (Ž 72; 127).

Materiálně se biblická tradice m. od starších tradic liší tím, že je zakotvena v jediném Bohu (Soudcem všech je Hospodin – Př 29,26) a úcta k Bohu je z lidského hlediska její hlavní náplní (Počátek poznání je bázeň před Hospodinem, moudrostí a kázní pohrdají pošetilci – Př 1,7).

V mudroslovné literatuře vystupuje m. jako postava, ztělesnění m. Boží, v níž Hospodin stvořil svět (Př 3,19). M. zve lidi k tomu, aby jí naslouchali (Př 1,20-33; 8,1-36), přijali pozvání na její hostinu (Př 9,1-18) a obrací se k čtenáři jako matka k dětem (Př 4,1; 5,7; 7,24 atd.).

M. byla zřejmě tradována učiteli a vychovateli (hebr. móré) ve školách (Př 4, 1-7; 15,2-7), patrně při Chrámu a později v synagogách. Prvním krokem k souvislejšímu konceptu m. jsou zprávy o Šalomounově popisu přírody (1Kr 5,12-13), který odhaloval něco z řádu stvoření – to je hluboký základ této etapy m. Před náboženskými rituály dává m. přednost vnitřnímu formování osobnosti (Pohotovější buď k slyšení než k přinášení oběti Kaz 4,17). Tento motiv se stal velice aktuálním koncem helénistické doby a v době římské (idea rozumné, nekrvavé bohoslužby – řec. logiké latreia; srov. Ř 12,1. Evangelium podle Matouše představuje Ježíše také jako učitele m. (Mt 13,4; sr.Mt 11,19; 12 42, obojí ze sbírky Q).

2. Zpochybnění schématu, které přímo spojuje spravedlivé jednání s prospěchem a zdarem v životě jednotlivce. To přinesly především

2.1. sz knihy Job a Kazatel. Kaz problematizuje moudrost, která počítá s vinou a trestem, zbožností a odměnou (Stejný úděl má spravedlivý i svévolný Kaz 9,2). M. Boží je jiná než lidská (Kaz 8,17), spoléhat lze jen na Boží spravedlivý soud a samo konání spravedlnosti moudrého člověka uspokojí (Kaz 12,8-14). Nadějí je v knize Kaz, podobně jako v knize Ježíše Siracha, jen vnitřní uspokojení spravedlivého a víra v Boží spravedlnost, naději ve smrti tyto texty neznají. V knize Job se zvažuje problém nezaslouženého utrpení spravedlivého.

Kniha Moudrosti proti tomu polemizuje a vrací se k problému základního schématu jednání-odměna/odplata v otázce utrpení spravedlivého a znovu potvrzuje jeho platnost, avšak již v perspektivě vzkříšení z mrtvých. Některé výroky o protivenství, na něž naráží zbožný spravedlivý člověk (Spravedlivý sám sebe nazývá Hospodinovým služebníkem. Stal se obžalobou našeho myšlení: Vychloubá se, že jeho otcem je Bůh ... Odsuďme ho k potupné smrti, zde dojde zastání, jak říká Mdr 2,13b-14a.16b.20), ovlivnily literární formu příběhu Ježíšova utrpení (pašijní příběh) .

2.2. Nz literatura pak především v listech apoštola Pavla posouvá toto pojetí ještě dál: Ježíš Kristus je Boží moudrostí, jež všemu zdání a lidským výpočtům navzdory vítězí (1K 1,24n). Proti tradiční m. stojí bláznovství kříže jako vrcholný projev m. Boží. Skutečně moudrý je ten, kdo je ve víře přijme a žije z něho, ač se proti němu staví nespolehlivá m. tohoto světa (antická i židovská). To není popření m., jde jen o odhalení jejího hlubšího a trvalejšího základu. Proto je Ježíš s m. přímo ztotožněn (1K 1,24), v Ko 1,15-20 (sr. 1K 8,6; Ř 11,36) vystupuje – podobně jako sz m. – jako prostředník stvoření, ale také jako prvorozený z mrtvých.

Proti m., podle níž není nic nového pod sluncem (Kaz 1,9 – zkušenost cyklického, opakujícího se času) staví některé nz texty skutečnost nového Božího jednání s lidmi prostřednictvím Ježíšovým: nová smlouva, nové přikázání, nové stvoření (2K 5,17), i nové všecko (Zj 21,5).

3. Ve 2. stol. se m. (sofia) stává v gnostických systémech prostředníkem mezi nejvyšším bohem a lidmi. Viz gnóze.