Zjevení Janovo

heslo: Zjevení Janovo

autor: Slabý Jindřich    

předcházející odkazové heslo: Zjevení Abrahamovo      
předcházející heslo: zjevení        
následující heslo: zkoumat

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků

1. Žánr

Tato poslední kniha Nového zákona a tím i celé křesťanské Bible se podle svého řec. jména nazývá Apokalypsa. Je to – vedle ojedinělých apokalyptických oddílů – jediná kniha toho druhu v NZ. Z pozdního židovství známe různé apokalypsy, např. knihy Henochovy (Henoch, Závěti patriarchů, Bárukovu apokalypsu aj. Jen jediná z nich byla přijata do SZ, a to kniha Danielova, kap. 7 – 12. Apokalyptická literatura se vyznačuje očekáváním a popisem konce světa s předcházejícími katastrofami a líčením příchodu nového světa, Božího království. Autoři vystupují pod jmény velkých osobností minulosti, kteří předpovídají a tím vlastně hodnotí běh světových dějin až do jejich konce. Při líčení budoucnosti vycházejí apokalyptikové z vidění a zjevení (= řec. apokalypsis), kterých se jim od Boha dostalo.

2. Literární prostředky a zaměření

Jako literárních prostředků užívá apokalyptika podobenství, obrazů, alegorií i symboliky čísel a barev. Obrazy a motivy se opakují, aniž jsou navzájem uvedeny v soulad. Vidění neznamenají časový postup událostí, nýbrž vyjadřují základní poselství v rozmanitých podobách. Tomu také odpovídá střídání budoucnosti, minulosti a přítomnosti (např. Zj 18). Při srovnání s židovskými apokalypsami pozorujeme u Zj určité rozdíly: Autor uvádí své jméno a neskrývá se za nějakou význačnou postavu SZ. K minulým dějinám se vrací jen v narážkách a soustřeďuje se na události před koncem světa, druhý příchod Kristův, poslední soud a nové stvoření. Jeho základním přesvědčením je, že moc zla byla již zlomena Ježíšovou smrtí a jeho zmrtvýchvstáním.

3. Autor, vztah k janovským spisům

Autor Zj se sám nazývá Jan, Boží služebník a bratr křesťanů, kterým píše listy. Zřejmě je adresátům dobře znám a požívá velké vážnosti. Stará tradice ho stotožňovala s apoštolem Janem Zebedeem. Jan však nikde ve své knize neříká, že by sám byl Ježíšovým očitým svědkem a patřil ke kruhu jeho apoštolů. Jazyk a teologické důrazy Zj naznačují, že jeho autor není totožný ani s autorem čtvrtého evangelia a janovských listů. Jeho řečtina se liší od uhlazené řečtiny a dobrého stylu Janova evangelia. Ve Zj chybějí hlavní teologické pojmy tohoto evangelia jako světlo, láska, pravda, Otec a Syn, Paraklét (Přímluvce) aj. Chybí protiklady světla a tmy, pravdy a lži, milování a nenávidění. Zj se také liší od evangelia v poměru k budoucnosti. Ta je ve Zj středem zájmu, kdežto v evangeliu se pohled soustřeďuje na přítomnost. Příbuznost mezi J a Zj v některých výrazech a pojmech (živá voda, pastýř, beránek, mana, svědectví, Kristus – Slovo Boží) se dá vysvětlit společným původem z janovského okruhu.

4. Datování

Z údajů ve Zj lze usuzovat, že autor byl raně křesťanský prorok, který působil v maloasijských křesťanských obcích. Jeho semitsky zabarvená řečtina a hojné citace SZ naznačují, že pocházel z židokřesťanského prostředí, snad z Palestiny. Je možné, že je totožný s Janem presbyterem, o němž mluví hierapolský biskup Papias. V Efezu se později ukazovaly hroby dva: Jana Apoštola a Jana Presbytera. Podle Irenea (2. pol. 2. stol.n.l.) bylo Zj napsáno na konci vlády císaře Domitiána (81-96), který jako první z římských císařů vyžadoval od svých poddaných božské pocty. Tyto pocty mu křesťané nemohli prokazovat, a proto museli počítat s pronásledováním. Ve chvíli vážného ohrožení píše Jan svou knihu jako slovo útěchy a napomenutí pro maloasijské obce.

5. Členění

1,1-8 Úvod

1,1-3 Proklamace zjevení,

1,4-8 adresa sedmí církvím v Asii a požehnání.

1,9-3,33 část 1: Sedm listů

1,9-20 Jan svědčí o zjevení, kterého se mu dostalo,

2,1-3,22 listy sedmi církvím.

4,1-22,5 Zjevení budoucnosti

4,1-5,14 Moc daná obětovanému Beránkovi,

6,1-8,1 sedm pečetí,

8,2-11,9 sedm polnic,

12,1-14,20 drak a žena s dítětem, vláda šelem, soud, Beránek vítězí,

15,1-16,21 sedm nádob,

17,1-19,10 soud nad nevěstkou a pád Babylóna (Říma),

19,11-20,15 poslední soud,

21,1-22,5 nebeský Jeruzalém.

22,6-21 Závěr s proklamací milosti všem

6. Obsah

Zj obsahuje to, co jest, i to, co se má stát potom (1,19), tj. sedm listů sborům (kap. 2-3) a události na konci času (kap. 4-22). V úvodní kapitole se po vstupním slově líčí zjevení vyvýšeného Krista a Janovo poslání. Předehrou konce jsou kap. 6-11. Jádrem knihy jsou kap. 12-14: boj draka s Beránkem. Následují poslední zkoušky, kap. 15-18. Zj končí Kristovým příchodem, posledním soudem a příchodem nového nebe a nové země s novým Jeruzalémem (kap. 19,11 – 22,5). Závěrečné verše potvrzují Janovo svědectví a ohlašují brzký příchod Kristův (kap. 22,6-20).

7. Kanonizace a výklady

Zj nebylo zprvu uznáváno za součást Písma sv. v celé církvi a ve všech dobách. Na Západě bylo vždy ve vážnosti, na Východě bylo všeobecně přijato až koncem 4. stol.n.l.

Pokud jde o výklad Zj, vyskytovaly se velké rozdíly. Ve středověku viděli ve Zj předpověď dějin církve i dějin světových, podle níž se dá vypočítat okamžik budoucího konce světa. Dnešní věcně odůvodněný výklad se snaží pochopit knihu Zj historicky, tj. v souvislosti s dobou, kdy kniha vznikla a pro niž byla napsána. Historické narážky obsahují především kap. 13 a 17. Při výkladu je však třeba uplatňovat hledisko eschatologické; autor žije v očekávání konce světa a líčí jej obrazy židovské apokalyptiky. Z toho plyne, že při výkladu je třeba vzít v úvahu tradice apokalyptiky a její vyjadřovací prostředky. Jen tak se vyhneme tomu, že bychom vnášeli do Zj cizí myšlenky a libovolné spekulace. V. t. apokalyptika

8. Závěr

Zj mluví v představách své doby, avšak jeho poselstvím je výzva k vytrvalosti a věrnosti tváří v tvář mocnostem, které by se chtěly postavit na Boží místo, a zároveň výzva k naději, že Boží dobrá vůle nakonec zvítězí, i když se někdy zdá, že vítězí síly tmy a zla.