Asýrie

heslo: Asýrie

autor: Hruška Blahoslav    
       
předcházející heslo: Asverus        
následující heslo: Ašan

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků jméno A. se jako souborný název krajiny v severní části Mezopotámie a jedné z nejmocnějších starověkých říší v biblických textech vyskytuje, jako po otci získané jméno Ašúr (Aššur). Podle Gn 10,22 patřil Ašúr vedle Élama, Arpakšáda, Lúda a Arama k Šémovým synům (Gn 10,22, 1Pa 1,17) a praotcům Asyřanů, Elamitů, Médů (?), Lydijců a Aramejců. V Gn 10,11-12 je jmenován Ašúr vedle Šineáru jako země významných měst Ninive a Kelach (Kalchu), dále Rechobót-ír a Resen (snad další asyrské rezidence v okolí Ninive nebo přímo starší metropole Dúr-Šarrukín (?). Očekávali bychom zmínku o bohu Aššurovi, který dal jméno prvnímu hlavnímu městu staroasyrské říše (Aššur) a celé zemi. Místo toho je Asýrie (Ašúr) místem, kam odešel ze svého království v Šineáru legendární lovec Nimrod.

Asyrského náboženství se biblické texty přímo nedotýkají. Podobně jako Babylóňané uctívali i Asyřané velké množství antropomorfních božstev a dobrých i zlých démonů, z nichž většinu převzali z babylónského panteonu. Některá božstva však povýšili, takže získala větší sféry vlivu (Ištar a Nabú v Ninive a Kalchu). Od konce 2. tis. př. n. l. pozorujeme vzestup dříve lokálního boha Aššura, který se stal potom podobně jako babylónský Marduk státním bohem.

Izraelský kmen Ašer, odvozovaný od osmého syna Jákobova, nemá s Ašúrem a Asýrií nic společného, neboť sídlil v Palestině na území se starou fénickou tradicí (Nu 26,44-47; srovnej Nu 1,13; 2,27; 7,72; 13,13 a Dt 33,24). Zcela bez vztahu k historickému názvu a geografickému jménu země je také 'ašchúr uváděný v 1Pa 2,24 a 1Pa 4,5 jako Kálebův syn a otec Tékoje. Tyto dva příklady uvádíme záměrně, neboť u nich dochází často k záměně s výše uvedeným Ašúrem.

Zmínky o Asýrii a Asyřanech se v textech sz vyskytují často v historickém kontextu ohrožení existence severního Izraelského království v 8. st. př. n. l., které vyvrcholilo dobytím a zničením Samaří roku 722 př. n. l. asyrskými vládci Salmanassarem V. a Sargonem II. (2Kr 17,4-6). Ačkoliv se přímé odkazy na město Aššur (první staroasyrskou metropoli) v biblických textech nevyskytují, je moc a velikost Asýrie přiblížena v negativních obrazech novoasyrských velkoměst Ninive, Kalchu a Erbéla (Arbilum, Urbilum). Bibličtí autoři knih SZ sice odlišují Asýrii (Ašúr) od Babylónu (Babylónie), ale obraz obou měst a říší je shodně negativní; také Ašúr bude nakonec kvůli své bezbožnosti zničen (2Kr 15,19; Iz 7,18;8,4; Oz 11,5).

Město Aššur bylo opuštěno v 9. st. př. n. l. za vlády Aššurnasirpala II., kdy se metropolí stalo město Kalchu a po něm v 7. st. př. n. l. založil Sinacherib (viz Sancheríb). (704-681 př. n. l.) nové hlavní město Ninive.

Dějiny Asýrie prošly dlouhým vývojem od městského státu ke státu teritoriálnímu a nakonec v 1. tis. př. n. l. k expanzivní říši, ovládající po několik staletí většinu území starověkého Předního východu. Na rozdíl od Babylónie vytvořili Asyřané důmyslný systém státní správy, metropolí s hospodářským zázemím vlastních asyrských provincií, včetně vzdálených kolonií a obchodních stanic v cizině.

Po období amoritské a churritské nadvlády v severní Mezopotámii vzniká v 1. tis. př. n. l. imperiální asyrský stát (tzv. novoasyrská říše). Tiglatpilesar III. (745-728 př. n. l.) se prohlašuje za krále světa, Salmanassar V. dobývá Damašek a Samaří (deportace Izraelců), jeho nástupce Sargon II. (722-705 př. n. l.) útočí na království Urartu a podniká trestné výpravy proti Médům, Frygům a Peršanům. Opouští také Kalchu a zakládá na zelené louce nové sídelní město Dúr-Šarrukín. V expanzivní politice pokračuje i Sancherib (704-689 př. n. l.), který si podmaňuje celou syrskopalestinskou oblast a zřizuje další kolonie v Malé Asii (Kappadokie a Kilíkie). Vazalské státy v jižní Palestině sloužily jako obranná linie proti Egyptu. V pelištejských státech, Judsku (Chizkijáš) a Zajordání docházelo za pomoci Babyloňanů ke vzpourám, které byly krvavě poraženy (2Kr 18,13-19,9; 20,12-19). Roku 690 př. n. l. oblehlo Sancheribovo vojsko Babylón.

V následné době asyrského míru (pax assyriaca) došlo za panování Assarhaddona (680-669 př. n. l.) a zvláště vzdělaného Aššurbanipala (668-627) ke kulturnímu rozkvětu (umělecké sbírky a klínopisná knihovna v posledním asyrském sídelním městě Ninive) a rozsáhlé stavební činnosti (chrámy, paláce, monumentální sochy). Vztah obou panovníků k Izraelcům byl však téměř koloniální (2Kr 21,2-9).

Pád novoasyrské říše a konec asyrské samostatnosti způsobila Egyptem podporované koalice chaldejských (babylónských) a médských vojsk, která po tříměsíčním obléhání zničila roku 612 př. n. l. Ninive.