Stvořit, stvoření, stvořitel

heslo: stvořit, stvoření, stvořitel

autor: Čapek Filip
autor: Pokorný Petr  
       
předcházející heslo: stůl        
následující heslo: stydět se

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků

Boha označuje jako Stvořitele jen menšina textů SZ. Ve většině biblických textů vystupuje Bůh jako silnější partner smlouvy, který svému lidu jako druhé smluvní straně nabízí život a svou ochranu a vyžaduje jen poslušnost pokynů, kterými ho vede k cíli. Víra v Hospodina jako Stvořitele se začala rozvíjet až v exilu, v konfrontaci s babylónskou mytologií. Základy učení o Stvořiteli se rozvíjely do doby helénistické. Vyprávění o stvoření světa je v knize Genesis podáno ve dvou různých verzích. První líčí stvoření člověka v rámci vzniku přírody a pochází z tzv. kněžské tradice (Kněžský kodex; 1,1-2,4a), druhé se zaměřuje na poslání člověka (Jahvista; 2,4b-25). I tehdejší člověk již mohl tušit, že tu nejde (jen) o obraz světa. Ve starověku člověk nechtěl (a většinou ještě neuměl) rozlišit popis od hodnocení. Vyprávění z prvních dvou kapitol Genese měla ve své době také funkci náčrtu vzniku světa (kosmogonie), ale na prvním místě se tu definovala situace člověka, který hledal ve světě orientaci. Bůh tu vystupuje jako přemožitel chaosu (pustá a prázdná Gn 1,2). Na rozdíl od ostatních starověkých mýtů vidíme, že příroda je tu prohlášena za stvoření, není božstvem a její zákony neplatí pro lidi. Ani hvězdy a jejich pohyby nejsou božské, neurčují lidský život, a člověk se může postavit proti silám, které mají nadosobní, nebeský charakter, ale neodpovídají Boží vůli zjevené (zjevení) v konkrétních přikázáních (viz Desatero) a zaslíbeních (viz mocnosti). Dary přírody jsou dary Božími a hospodařit je s nimi potřebí podle Božích pokynů (Zákon). Učení o Stvořiteli vyjadřuje svrchovanost Božích zákonů (Ž 139) nad přírodou i lidskými představami (Ž 24 a Ž 33). V tomto ohledu má člověk na přírodu působit a zároveň na sebe brát odpovědnost (Gn 1,27-31). Teprve setkání s velkými mytologickými koncepcemi dovedlo izraelské k domyšlení zkušeností z Bohem – Hospodinem a k vyznání Hospodina jako Stvořitele. Vybrali si významnou mytologii, na níž navázali a od níž se současně odlišili. Postup příběhu stvoření (nebeská tělesa, neživá příroda, živá příroda, člověk) odpovídá poznání získanému exaktním bádáním novověku, a současné obraznou řečí vyjadřuje základní funkce a vztahy.

Přesto vedlo učení o Stvořiteli od doby osvícenství k mnoha nedorozuměním, zejména proto, že ani křesťané se nevyhnuli ideologizaci své víry. Vyznání víry, které naznačovalo komu a zač je člověk odpovědný a o co se opírá jeho naděje, bylo chápáno stále jako předmětný popis (tzv. kreacionismus), který má v přírodopise nahradit vývojové teorie.

V hebr. se pro stvoření užívají deriváty kořene b-r-' nebo j-c-r, v řec. podst. jm. ktisis (Mk 10,6; Mk 16,15; Ga 6,15), pro děj s. někdy katabolé (2Ma 2,29; Mt 13,35; Ef 1,4 – před s. světa). S. je prostředím, v němž člověk žije. Má viditelnou, ale i druhou, člověkem nepoznanou stránku. Člověk je sám také stvořením Božím (Ž 103,14 – jécer), ale jako bytost Bohu odpovědná (stvořená k obrazu Božímu, Gn 1,26-27, tedy k vědomému společenství s Bohem) a nadaná jazykem je jediný povolán k tomu, aby přírodu pojmenoval, zachytil ve své paměti a mohl za ni Bohu děkovat a Boha oslavovat (např. Ž 8 a Ž 97). Stvoření má svou setrvačnost, jsou mu dána pravidla života. Bůh není manipulátor svého stvoření ani loutkař lidských osudů. Vystupuje jako všemohoucí Stvořitel, ale ponechává člověku i světu jistou relativní autonomii, v níž se člověk má naučit, aby jej ctil vědomě a mohl tak s ním žít ve spontánním společenství. Stvořitel je však také konečným soudcem – tedy tím, podle něhož je lidské jednání hodnoceno, a jenž jako Stvořitel a soudce garantuje, že jeho záměr dojde svého cíle.

Boží stvořitelský záměr je podle výrazné vrstvy NZ vyjádřen Ježíšem, jeho učením a celým jeho příběhem (zjevení). Mluví se o tom, že Kristus je prostředníkem stvoření: my přece víme, že je jediný Bůh Otec, od něhož je všecko, a my jsme tu pro něho, a jediný Pán Ježíš Kristus, skrze něhož je všecko, i my jsme skrze něho (1K 8,6; srv. J 1,1-14; Ko 1,15-20; Žd 1,1-2). Znamená to, že to, co Ježíš učil, co dělal a jak žil, je to, k čemu je přímo nebo nepřímo určen celý svět – příroda jako dějiště, člověk jako aktér. Ježíš je tak perspektivou stvoření.

Jakým způsobem Bůh stvořil (hebr. b-r-'; řec. většinou poió, později ktizó – Iz 45,8; Ž 148,5; Ko 1,16; Zj 10,6) svět se nepopisuje. Bibličtí svědkové předpokládají, že jeho dílo začíná před ustavením našeho času měřeného pohybem kosmických těles. Etapy, dny, jeho stvoření však na sebe navazují, vyšší stvoření je na nižším závislé na svém pozemském předmětném předpokladu, nižší je na vyšším (v podstatě na Kristu) závislé svým smyslem.