Slunce

heslo: Slunce

autor: Moravec Jan    
       
předcházející heslo: slovo        
následující heslo: slupky

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. šemeš, řec. hélios. O Slunci se v Bibli mluví ve smyslu profánním i náboženském.

Starověké kosmologické představy nebyly konsistentní (např. v Egyptě se nevylučovala představa noční plavby Slunce podsvětím od západu k východu v bárce s představou jeho každodenního nového zrození bohyní Nút). V Bibli jsou jen okrajové zmínky o obydlí Slunce a Měsíce (Abk 3,11) související s představou nebe jako stanu (Ž 19,5-7, srv. Iz 40,22; Ž 104,2-3 aj.) Místo pobytu Slunce během noci se neřeší (jen náznakem v Kaz 1,5).

V převážné většině výskytů se o S. mluví v profánním, neutrálním smyslu při určování času nebo směru (východ / západ S.). Časté jsou i přenesené či symbolické významy, např. pod sluncem = existující (Kaz), vidět slunce = být naživu apod. Slunce je převážně pozitivním symbolem síly, vitality, úspěchu (naopak, konec či pád člověka je opisován tím, že mu zajde slunce: Jr 15,9; Mi 3,6). Nechybí však ani negativní stránka v souvislosti s horkem, suchem, zničujícím poledním žárem (Iz 49,10; Ž 121,5-6). Dále bývá S. synonymem světla, dobra, stálosti (Ž 72,5.17; 89,37). Pronikavost a všudypřítomnost slunečních paprsků asociuje vševědoucnost, neskrytost, spravedlnost (viz dále).

Významnou roli hraje S. ve všech náboženských systémech starého Předního východu. V Egyptě je nejvyšším bohem (jako Re, Atum, Aton, Amon-Re, Hor). Také v Asýrii a Babylónii bylo jako Šamaš jedním z hlavních bohů jako patron spravedlnosti a soudu. Jen v Sumeru hrálo menší roli, což bylo vyjádřeno tím, že Slunce – Utu je synem Měsíce – Nannara.

V SZ je na jedné straně výslovný zákaz uctívání Slunce spolu s jinými nebeskými světly (Dt 4,19; 17,3). Že byl sluneční kult v Izraeli pěstován, dosvědčují prorocká kázání (Jr 8,1-2), Jóšijášova reforma (2Kr 23,11) i další texty (Jb 31,26-27).

Zbožštění Slunce má bránit mj. příběh stvoření, kde je Slunci přiřazena role většího světla se služebnou úlohou poskytování světla a členění času (Gn 1,15-16, Jr 31,35, Ž 74,16). Na několika místech se chod Slunce přímo podřizuje Božímu rozkazu: Jb 9,7; Joz 10,12; 2Kr 20,11.

Na druhé straně je řada slunečních atributů připsána přímo Hospodinu. Ačkoliv Hospodin neměl být nikdy přímo přítomen ve Slunci na obloze nebo jím representován, přebírá některé role slunečního božstva. Především roli soudce a ochránce práva a spravedlnosti, což bylo na celém Předním východě doménou slunečního boha (Šamaš resp. Amon-Ré v eg. Nové říši). To souvisí se symbolikou dárce světla=dobra, které zahání tmu=zlo. Srv. Ž 17,15; Iz 60,2. Hospodin září (hebr. n-g-h) do temnot: 2S 22,29. Jako vše ozařující Slunce je vševidoucí a vše pronikající, odhalující skryté věci. O slunečních aspektech kultu v Jeruzalémském chrámu se spekuluje. Podle Ez 8,16 byl Hospodin uctíván v podobě vycházejícího Slunce, což prorok hodnotí jako ohavnost. Naopak ctitel Hospodinův, pro něhož je lépe být den v chrámu, než tisíc jinde, oslavuje Hospodina jako štít a slunce (Ž 84,11-12).

V některých archaických textech je patrná retuš – přeznačení původně kenaanského slunečního kultu na kult Hospodinův. Starobylé spojení Hospodina se Sluncem dokládají kruté rozsudky k usmrcení pověšením na slunci: Nu 25,4 a 2S 21,9 (podle LXX) což de facto znamená lidskou oběť slunečnímu božstvu. V 2S 21 se tak děje v Gibeónu, kde je kult Slunce nutno předpokládat i z jiných textů. Nejznámějším dokladem je Joz 10,12-13: zmlknutí slunce v (sluneční svatyni) Gibeónu je ve v. 13b přeznačeno na zastavení Slunce na obloze (viz též Ajalón). V Gibeónu obětuje Šalomoun hekatombu (1Kr 3,4) typickou pro sluneční kult. Obdobná oběť hovězího dobytka Hospodinu se děje v Bét-Šemeši (dosl. Dům Slunce, sluneční svatyně), kam doputuje Hospodinova schrána (1S 6). Ještě v poexilní době byl podle mimobibl. pramenů mezi palestinskými Židy sluneční kult z pohanských kultů nejrozšířenější.

Sluneční – šamašovské atributy Hospodinovy jsou vnímány ambivalentně. Např. sluneční koně a vozy (typická proprieta slunečních bohů) musely být odstraněny z jeruzalémského chrámu (2Kr 23,11), kde sváděly Izraele k nepravověrnému, magickému kultu. Naopak: koně s vozy vyjíždějící mezi dvěma horami (což patří k základní ikonografii slunečního boha Šamaše) konají z Hospodinova pověření inspekční cestu po zemi (Za 6,1-7).

Zdá se tedy, že kult Hospodinův byl slučitelnější s kultem slunečního (šamašovského) typu než s kultem vegetačního (baalovského / ištarského) typu, jejichž antagonismus zachycuje mj. Epos o Gilgamešovi. Archeologicky a ikonograficky tomu nasvědčuje fakt, že obecně užívaný symbol slunečního božstva – okřídlený disk – byl v Izraeli používán na pečetích. Tato asociace je v pozadí Mal 3,20: vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na křídlech (ČEP chybně na paprscích). Obrat Slunce spravedlnosti zůstává epitetem Hospodinovým.

V prorockých a apokalyptických textech, na které navazuje NZ, je zatmění Slunce průvodním znakem Božího soudu, Dne Hospodinova (Iz 13,10; 24,23; Jl 2,10; 4,15; Mt 24,29 a par.); v době spásy bude jeho světlo obnoveno a posíleno (Iz 30,26) nebo jeho roli převezme Bůh sám (Iz 60,19-20, srv. Zj 21,23; 22,5). Tma o poledni (u všech synoptiků) interpretuje ukřižování Ježíše jako Boží soud – byť Slunce není výslovně jmenováno.