Numeri

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 28. 3. 2023, 12:20, kterou vytvořil Moravec (diskuse | příspěvky) (naimportována 1 revize)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: Numeri

autor: Prudký Martin    
       
předcházející heslo: Nový zákon        
následující heslo: Nún

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
kanonická kniha SZ, též 4. kniha Mojžíšova (Pentateuch).

1. název (lat. [kniha] čísel) pochází z lat. tradice; je odvozen od pokynu pořídit součet, resp. soupis celé pospolitosti Izraelců v Nu 1,2n. V LXX je kniha označena názvem arithmoi (čísla, počty). Tento způsob je doložen již v Mišně (M Men IV,3) a bab. Talmudu (Sota 36b), kde je tato část Tóry označována jako cháméš ha-pequddím (pětina [kontrolních] součtů). Běžným názvem knihy je ovšem v žid. tradici bemidbar (hebr. na poušti; alternativně také wajedabbér i promluvil), obojí podle úvodní věty (Nu 1,1 I promluvil Hospodin k Mojžíšovi na poušti Sínajů).

2. obsah, stavba Svým obsahem a svým charakterem je kniha N. blízká knize Exodus. Stejně jako ona je kompozicí příběhových a legislativních látek, které spoluvytvářejí celkový dějepravný obraz vzniku Izraele jako Hospodinova lidu na cestě formování od vyvedení z egyptského otroctví až po usídlení v zaslíbené zemi. Příběh čtyřiceti let putování pouští dává prostor k pojednání řady témat a motivů, jež patří k rysům identity Izraele jako náboženské komunity poexilní doby (viz níže: teologie).

Látky knihy N. jsou spojeny poměrně volně; tvoří je dílčí příběhy, seznamy, pravidla a instrukce umístěné do linie vyprávění o pobytu na Sínajské poušti či o tažení pouští a Zajordáním.

Kniha má celkem zřetelnou trojdílnou stavbu; její první a poslední verš jsou explicitním formálním začátkem, resp. koncem knihy a vyjadřují tak její literární svébytnost uvnitř celku Pentateuchu.

Jednotlivé části knihy odpovídají třem pozicím na cestě z Egypta do zaslíbené země. (a) Na stanovišti v poušti SínajNu 1,1-10,10: formální začátek knihy, závěr pobytu Izraelců na tomto místě, sčítáni podle kmenů, pokyny a řády pro táboření a tažení, příkazy týkající se čistoty a různých aspektů kultu. (b) Na cestě, tažení pouští Nu 10,11-25,18: tažení k zaslíbené zemi, její průzkum a odmítnutí vstoupit do ní, ohlášení trestu pro generaci exodu (nestoupí do země), opakované reptání lidu, další kulticko rituální předpisy, nástup do Zajordání, střet s Edómci a Moábci, proroctví moábského proroka Bileáma o Izraeli, odpadnutí k Baal-Peórovi. (c) Na konci cesty, na prahu zaslíbené země, tj. v pustinách moábských Nu 25,19-36,13: nové sčítání lidu a lévijců; přidělení zajordánských území kmenům Rúben, Gád a Manase, závěr tažení pouští, soupis stanovišť, ustanovení lévijských a útočištných měst, formální závěr knihy.

Přehled látek:

1,1-10,10 pobyt na Sínaji: dar Zákona (závěr)

1 sčítání lidu, soupis podle kmenů, rodů a čeledí
2-10 řády pro tažení a táboření, pro kněžskou a lévijskou službu

10,11-24,25 tažení pouští, putování do země zaslíbené

12-14 opakované reptání lidu, průzkum země, vina reptalů
15-20 další kultická a rituální ustanovení, další reptání
21-25 tažení Zajordáním, cizí prorok Bileám, další nevěra

26,1-36,13 v pustinách moábských, na prahu země zaslíbené

26 nové sčítání lidu
27-30 další bohoslužebné předpisy
31-32 zisk a rozdělení zajordánského území
33-36 rekapitulace a ustanovení pro život v zemi, lévijská a útočištná města

3. vznik Popsat původ látek (prameny) a proces jejich postupného zpracování do současné kompozice knihy N. je obtížný úkol. Předkládané hypotézy vždy souvisejí s širší problematikou literární a redakční analýzy Pentateuchu, jejíž jsou součástí.

V návaznosti na tzv. novější hypotézu pramenů (viz literární kritika) byly v Nu oddíly o reptání a povstání proti Mojžíšovi (Nu 11n), příběh vyslání zvědů do země zaslíbené (Nu 13,17-31), zpráva o rebelii Dátana a Abírama (Nu 16), stejně jako oddíl o Bileámovi (Nu 22-24) považovány za jahvistické. Tyto texty však samy o sobě nevytvářejí literární celek. V souvislosti s problematikou datování Jahvisty je pozoruhodné, že v předexilních tradicích ostatních biblických knih je pobyt Izraelců na poušti zmiňován jen ojediněle (srv. Oz 2,16n; Oz 9,10; Oz 13,5; Am 5,25; Jr 2,2n; Jr 31,2n); navíc je v nich často pojímán jinak – nikoli jako éra nevděku, reptání a neposlušnosti (srv. Nu 11,1n.4n; Nu 14,1n a Nu 16,1n; též Oz 9,10; Oz 13,4-6), nýbrž jako doba mladé lásky, čas líbánek ve vztahu Hospodina a jeho lidu (zejm. Oz 2,16; Jr 2,2 a Jr 31,2n).

Většina látek knihy Nu je poměrně konsenzuálně připisována doméně tzv. Kněžského kodexu. Ani tyto látky však nevytvářejí uspořádaný celek; epizodické příběhy, seznamy a výčty, rituální a liturgické předpisy jsou volně seřazeny a začleněny do dějepravné linie. Ve svém kanonickém tvaru byla kniha N. zpracována zřetelně až v době poexilní, v úzké souvislosti s utvářením Pentateuchu a pod jistým vlivem deuteronomistických látek (srv. pojetí vítězství nad Síchonem a Ógem v Dt 3 a jeho vliv na Nu 21,33-35 aj.).

4. teologie Kniha jako celek nabízí obraz Izraele jako Hospodinova lidu, jenž byl formován v době Mojžíšově (tj. legendární době počátků, resp. éře principů) jako zvláštní svatý lid, království kněží (srv. Ex 19,6 a Iz 61,6). Podobně jako jiné součásti Kněžského kodexu tím vyjadřuje kněžskou teologii, jež má svůj historický kontext v podobě života Izraelců v perské době. Z kultických a sakrálních předpisů (zejm. Nu 5-9; 15; 18; 19; 28-30; 34-36) vystupuje zvýrazněně jak role kněží (a to s rozlišením na specifická postavení a role áronského velekněze, kněžstva a lévijců), tak laického úřadu starších; tato strukturace vůdcovských rolí v komunitě Hospodinova lidu odpovídá poexilní době. Struktury laické a kněžské samosprávy odpovídají kontextu diaspory i obnovené komunity v Judsku v době perské. Kněžským tradicím odpovídá také důraz na genealogie, soupisy a výčty fenoménů, jež jsou podstatné či charakteristické pro identitu náboženské komunity: pospolitosti Izraele podle kmenů, čeledí a rodů (Nu 1; 26), lévijců (Nu 3), oddílů v procesí (Nu 10), špehů, resp. reprezentantů kmenů při průzkumu země (Nu 13), darů při zasvěcení svatyně (Nu 7), typů obětí podle liturgického kalendáře (Nu 28n) či lévijských a útočištných měst (Nu 35). Výrazným textem této tradice, jehož dějiny působení sahají od starověku až do současné liturgické praxe judaismu i křesťanských církví, je Áronské požehnání.

Jako reflexe dějinné zkušenosti babylónského exilu vyznívá dějepravný koncept putování pouští, jenž propojuje jednotlivá vyprávění o reptání a projevech nevěry Izraelců, resp. hněvu a trestání Hospodinově, s údělem Izraelců zemřít, aniž by uviděli zemi, aby pak po lhůtě čtyřiceti let do země vstoupili jejich synové (viz Nu 14,22-35). Tento koncept druhé generace i další prvky odpovídají deuteronomistické teologii dějin, jež z katastrofy exilu chápané jako Boží trest za nevěru jeho lidu vyvozuje podněty pro jeho obrácení a náboženskou obnovu (srv. Nu 14,31 a Dt 1,39n; Dt 29,11nn; Dt 30,1-10).