Nový zákon

heslo: Nový zákon

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: nový        
následující heslo: Numeri

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků řec. kainé diathéké, lat. novum testamentum – nejrozšířenější označení druhé, výlučně křesťanské části Bible.

1. Problém překladů: Český překlad názvu je historický, dnes již neodpovídá původnímu významu, kterým je smlouva, ujednání, odkaz. Ve staročeštině totiž znamenalo slovo zákon také ujednání (smlouvu). novum testamentum se objevuje jako označení křesťanské části kánonu u Tertuliána (cca. 155-220 n.l.). Jde o výraz navazující na biblický pojem smlouvy, zejména na slova ustanovení večeře Páně (Mk 14,24par.: 1K 11,25 srv. 2K 3,6) a na sz. očekávání nové smlouvy (Ez 16,59-63 – eschatologického protějšku smlouvy na Sínaji (Ex 19-20; Ex 24; Ex 32-34, srv. Zj 21,3-7). Lat. výraz testamentum je doslovný překlad řec. diathéké, kterým se v LXX překládá hebr. b^erít. Výraz b^erít totiž také není přesným ekvivalentem našeho pojmu smlouva, ale znamená spíš dohodu o závazku, v tomto případě silnější strany o ochraně slabšího partnera a věrnosti slabšího silnějšímu. Proto je v LXX překládán výrazem diathéké a v lat. testamentum, které znamenají odkaz, závět. Vzhledem k historické váze českého názvu NZ v naší náboženské terminologii, ponechávají jej i významné moderní překlady, a to nejen v češtině, ale zčásti i ve slovenštině. – V nejnovější době se někdy při označení obou částí Bible mluví o první a druhé smlouvě. Tak je tomu v překladech (křesťanské) Bible do novohebrejštiny.

2. Funkce označení NZ: Označení NZ se rychle prosadilo zejména proto, že vystihlo vztah obou částí křesťanské Bible, jinak řečeno vztah prvokřesťanských klasiků k židovské Bibli (Písmo). NZ je tím (a) definován ve své souvislosti se Starým zákonem jako smlouva téhož Boha se skupinami lidí, kteří jsou jeho vyznávající a jemu vědomě odpovědnou částí téhož Božího stvoření. (b) Současně je však NZ definován ve své odlišnosti od židovské Bible jako zákon nový, odvolávající se na vyšší a konečný přístup Boha k člověku, který se již neopírá o spravedlnost zákona (tentokrát zákona ve smyslu hebr. tóry), ale o projev Božího milosrdenství zjeveného v příběhu Ježíšově (christologie, soteriologie). Židovská Bible se tak stává v křesťanské souvislosti Starým zákonem.

Tím byla odmítnuta koncepce křesťanských textů jako pouhého výkladu židovské Bible, ale i pojetí, které by předpokládalo, že křesťanské svědectví je přímým pokračováním Starého zákona. V mnoha ohledech stojí obě části v rozporu, který křesťanská teologie řeší z hlediska NZ, a to tak, že ve Starém zákoně hledá a za autentické prohlašuje ty tradice, které odpovídají křesťanské zkušenosti víry, nebo jí alespoň neodporují. Nepřijímá proto například politické očekávání Mesiáše, které v něm vidělo budoucího obnovitele Davidovské říše, ale přiznává se k eschatologickému obrazu Mesiáše, který obrazně vztahuje na Ježíše. – Samozřejmě to znamenalo i definitivní odmítnutí koncepce, podle níž křesťanské víra vede k odmítnutí židovské Bible, jak to prosazoval Markión. Bez Starého zákona by NZ nebyl srozumitelný (nerozuměli bychom například tomu, co se míní slovem smlouva), ale ztratil by i svou dějinnost, církev by si musela hledat jinou minulost, z víry by se stala ideologie, která by zastřela zjevení. Vztah obou částí Bible bývá často vyjadřován pomocí Žd 1,1-2: Bůh, který definitivně promluvil (vyjádřil svou vůli) prostřednictvím Ježíše, je totožný s Bohem, který (dílčím způsobem) promlouval ve Starém zákoně židovském Písmu.

3. NZ jedná o životě Ježíšově, o jeho učení, jeho smrti a vzkříšení (evangelia), o počátcích křesťanské církve (Skutky apoštolů) a poslední knihou je Zjevení Janovo – apokalypsa, podávající obraz konečného dějinného i kosmického vítězství Ježíše Krista jako obětovaného beránka. Velkou část NZ tvoří epištoly apoštola Pavla, které psal do křesťanských obcí a vyjadřoval v nich svůj pohled na základní otázky křesťanského života i učení. Některé z nich, např. 1. a 2. ep. Timoteovi a ep. Titovi psali pod jeho jménem jeho žáci a pozdější stoupenci (pseudepigrafie). Menší část listů tvoří tzv. obecné epištoly, které vznikaly na konci 1. a na začátku 2. st. n. l. Knihy NZ se obvykle vydávají v tomto pořadí : Mt, Mk, Lk, J, Sk, Ř, 1-2K, Ga, Ef, Fp, Ko, 1-2Te, 1-2Tm, Tt, Fm, Žd, Jk, 1-2Pt, 1-3J, Ju, Zj. V apoštolské (epištolní) části se toto pořadí ustálilo až koncem starověku, menší rozdíly jsou dodnes v luterských edicích a v NZ církve syrské, koptské a arménské, které odlišně definují hranice biblického kánonu. NZ vznikl v křesťanské církvi jako protějšek Zákona, Proroků a Spisů – židovského písma Tenach, které jako Starý zákon přijali i křesťané. Ježíšovo vystoupení chápali křesťané jako naplnění zaslíbení obsažených v Zákonu a Prorocích a křesťanská zvěst (kérygma) byla pokládána za pravý výklad židovské bible. Zprvu byla předávána ústní tradicí, apoštolské listy se předčítaly při bohoslužebných shromážděních. Evangelia vznikla se záměrem zachytit nejdůležitější tradice o Ježíšovi a uspořádat je v širší strukturovaný literární celek. Všechny spisy NZ byly psány řecky, zčásti však vycházejí ze starších tradic sahajících místy až do palestinského aramejského prostředí. – Výzkumem NZ (exegeze) se obírá věda o NZ jako součást biblistiky. Nejdůležitější výsledky nz. bádání jsou zahrnuty v komentářích (výkladech) jednotlivých knih NZ.