Krev
heslo: krev
autor: Řehák Robert
předcházející heslo: Kréta
následující heslo: krevní msta, mstitel
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
1. Dvoukonsonantní kořen hebr. slova dám krev
je povšechně semitský a patří k nejstarším jazykovým vrstvám vůbec. Etym. původ nejistý. Pro posluchače znalého hebrejštiny je nepřeslechnutelná zvuková podoba slov dám (krev) a 'ádám (člověk).
2. Ve většině náboženství (a to nejen v tzv. primitivních) je krev pojímána ve zvláštním významu, který odkazuje na její rozhodující roli na hranici mezi životem a smrtí. Zvíře nebo člověk umírá, vyteče-li mu krev. Proto se v krvi hledalo sídlo života, proto existovala u některých národů a kmenů víra v její magickou, uzdravující či oživovací sílu. Ve snaze získat tuto sílu – zvláště od nepřátel – se krev pila (sr. Nu 23,24). Na potvrzení slibu přátelství a věrnosti se krev buď pila smíšená v poháru s vínem, nebo si ji slibující vzájemně vyměňovali z rány naříznuté kůže na paži.
3.1. Sémantický okruh slova dám se v SZ vztahuje na lidi (Gn 9,6), savce (Ex 29,12) a ptáky (Lv 14,6), někdy symbolicky i na šťávu z vinných hroznů (Gn 49,11). Dle Gn 9,5 stojí krev pod ochranou Boží. Zdůvodnění její posvátnosti se nachází v Lv 17,14: život každého tvora je v jeho krvi
, což souvisí s prastarými představami, že v krvi je život či duše (hebr. nefeš), který/á při zabití odchází. Častý výraz prolít krev
je synonymum k spáchat vraždu
(Gn 37,22), v takovém případě nesmířená krev křičí
(Gn 4,10), volá o trest. Nevinně mohla být krev prolita jen skrze tzv. zastánce krve
(hebr. gó'él ha-dám), krevního mstitele
(Nu 35,27), zastupujícího určité rodinné společenství, a to jen za existence tzv. měst útočištných
(Nu 35; Dt 19,2-13; Joz 20).
3.2. Konzumace krve je v Bibli zcela zakázána (Lv 3,17; Dt 12,16); tento zákaz se vztahuje na celé lidstvo po potopě (Gn 9,4), takže jde (spolu se zapovězením vraždy) o univerzálnější zákon nežli Desatero. Maso musí být před konzumací krve zbaveno (v žid. tradici tzv. košerování
). Porušení tohoto zákazu se trestalo pro člověka tehdejší společnosti jedním z nejhorších trestů: vyobcováním z lidu. Zákaz požívání krve se vztahoval i na hosty mezi Izraelci (Lv 17,10-14 Dt 12,16.23-25).
3.3 V kult. okruhu fungovala krev jako Hospodinem určený prostředek smíření (Lv 17,11), zvláště na Den smíření (hebr. jóm kippúr, viz svátky), či působila při uzavírání smluv – jako při smlouvě mezi Hospodinem a Izraelem (Ex 24,3-8). Zvláštní roli hrála při vyvedení Izraelců z Egypta, kdy krví beránka měly být pomazány veřeje domů (pův. snad starý nomádský zvyk jako ochrana proti démonům), což pravděpodobně značilo to, že v tomto domě byla už dokonána odplata za hřích, totiž smrt (viz Pesach). Krví zvířecích obětí byla kropena svatyně (Lv 16,15-19), oltář (Ex 29,12), opona (Lv 4,6), kněz (Ex 29,20.21) a uzdravený od malomocenství (Lv 14,7). Kvůli krvi se stávají nečistými: vrah (Nu 31,19), země (Nu 35,33), menstruující žena (Lv 15,19-24; 18,19) a matka po porodu (Lv 12,2-8). Vylitá krev má být přikryta prachem (Lv 17,13; sr. Jb 16,18). Vylití krve na oltář nebo na zem byl zřejmě akt jejího navrácení Bohu – Dárci života.
3.4 Vina krve hebr. dámím (pův. plurál od dám) je zločin, při kterém byla prolita krev. S ním souvisí obraty jako: ruce od krve
(Iz 1,15) pro označení hříchu, jeho krev na něj
(Lv 20,9-27) a krev tvá na tvou hlavu
(2S 1,16) pro vyjádření viny dotyčného, za kterou přichází Boží soud, jehož vykonavatel je bez viny.
3.5 Pojmové spojení slov dám krev
a hebr. básár maso, tělo
vyjadřuje synekdochicky (často v poetickém paralelismu) lidskou osobu (Iz 49,26; Ž 79,2), v apokryfech (Sír 14,18; 17,31), a v Talmudu (Ber 33a) vyjadřuje pozemskost a pomíjejícnost člověka (sr. Mt 16,17, kde k. je totéž co člověk).
4.1. V NZ platila uvnitř židovství, včetně diaspory, ustanovení o krvi, která byla popsána výše.
4.2 V rané církvi usnesli na tzv. apoštolském koncilu (apoštolský dekret) zachování příkazu košer stravy. Pavel jej nepřijal.
4.3 Významnou roli hraje výrok o nové smlouvě v mé (Kristově) k-i
v ustanovení Večeře Páně a ve vyjádřeních významu jeho smrti jako oběti za hříchy
, vzatých z oblasti izraelského chrámového kultu (Ř 3,24n; Žd 10,1-18). Kristova krev podle toho chrání před hněvem Božím
(Ř 5,9), vykupuje z hříchu (1K 7,23; 1Pt 1,18n; Zj 5,9) a i pohanům umožňuje přiblížit se k Bohu (Sk 20,28; Ef 2,13).
4.4 K. Kristova očišťuje od mrtvých skutků (Žd 9,14) a od kletby Zákona (Ga 3,13).