Veřeje
heslo: veřeje
autor: Tydlitátová Věra
předcházející heslo: verš
následující odkazové heslo: věřit
následující heslo: veselí
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
hebr. 'ajil, mezúzá. Někdy se o v. mluví jako o dveřích. Dva dřevěné trámy či kamenné sloupy, mezi nimiž jsou zavěšena křídla vrat nebo dveří. V náboženství mnoha kultur jsou důležitým objektem. Spolu s prahem a nadpražím vymezují dveře či bránu, která je průchodem nejen mezi profánními prostory, ale i mezi posvátnou a profánní sférou nebo mezi oblastmi různé duchovní kvality.
1. Starý zákon
Lidé starověkého Orientu předpokládali existenci bran do nebes i bran do podsvětí. Veřejemi takových kosmických bran byly dvojité hory. Také pozemské veřeje ohraničovaly přechod mezi oblastmi s různým potenciálem posvátna resp. mezi domovem z oblastí vně
. Proto bývaly veřeje nábožensky zabezpečeny zvláštními božskými či démonickými strážci. Městské brány nesly často jména svých ochranných božstev. Když Samson vytrhl vrata města Gázy i s veřejemi, potupil obyvatele zneuctěním jejich strážných bohů (Sd 16,3). Předpokládalo se, že ve veřejích, prahu nebo nadpraží sídlí ochranní domácí bůžkové nebo duchové předků (Ex 21,5n a Dt 15,17). V našich zemích se zachoval zvyk zavěšovat na nadpraží podkovu jako ochranný symbol. U monumentálních staveb byly po stranách bran vztyčovány sochy božstev či démonů, zatímco u prostých obydlí musel postačit jednoduchý symbol nebo jméno božstva. Jindy je naopak božstvo představováno dvěma sloupy, které vymezují vchod do jeho svatyně. Dva mohutné sloupy v jeruzalémském chrámu, Jakín a Bóaz, byly rovněž stylizovanými veřejemi, které zde symbolizovaly intronizaci Hospodina na Sijónu. Veřeje a brány zastupují v biblických textech celé město či chrám (Ž 87,2). V románské a gotické architektuře se objevuje rozvinutá symbolika veřejí u katedrálního portálu.
Nechtěl-li hebrejský otrok sedmý rok odejít od svého pána a své rodiny (pokud jeho žena byla otrokyní), byl přiveden ke dveřím nebo veřejím – před Boha
– a šídlem mu bylo na znamení tohoto vztahu k domu probodnuto ucho (Ex 21,1-6; Dt 15,12-18).
Ve SZ je příkaz opatřit veřeje městských bran i dveří domu pergamenovými svitky s textem vyznání víry (Dt 6,4-9 a Dt 11,20), který připomíná, že pravým ochráncem města či domu je samotný Hospodin. Příkaz připevňovat schránky s tímto vyznáním (mezúzy) na veřeje přetrval v judaismu do našich časů. Biblická zpráva o pesachovém rituálu, při němž byly veřeje domu pomazávány krví obětovaného beránka (Ex 12,7), svědčí o velmi starých představách spojených s náboženským významem vchodu do obydlí.
2. Nový zákon a církev
V NZ je Kristus nazýván dveřmi ovcí
(J 10,1-9). Uvnitř raných křesťanských obcí byl rozdíl mezi svatým a profánním relativizován: Svatý prostor je tam, kde působí Duch svatý. Roztržení opony při Ježíšově smrti (Mk 15,38) lze chápat jako zrušení rozdílu mezi sakrálním a profánním prostorem.
V románské a gotické architektuře (předreformační) se objevuje rozvinutá symbolika veřejí u katedrálního portálu. Sloupy po stranách portálu bývají opatřeny sochami sz proroků nebo apoštolů, nad vchodem bývá ikonograficky bohatě vyzdobený tympanon. Takový výzdoba je protějškem starověkých soch božských ochránců. Nábožensky ošetřené v. jsou i zde předělem mezi profánním a sakrálním prostorem stejně jako u starověkých svatyní. Reformace se však přiklání ke zrušení odděleného sakrálního prostoru.