Jahvista

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 16. 2. 2023, 00:00, kterou vytvořil ebs>Moravec
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: Jahvista

autor: Prudký Martin    
       
předcházející heslo: Jahve        
následující heslo: Jaír

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
termín odborné biblistiky vzniklý a užívaný v oblasti literární kritiky; označuje jeden z lit. pramenů (tzv. dokumentů) či lit. vrstev Pentateuchu.

Název je odvozen od tvaru Jahve jako moderní rekonstrukce znění vl. jména, jímž je Bůh v daných částech bibl. textu označován (viz JHWH); odtud také standardní zkratka pramene J.

Rozlišování lit. pramenů patří k počátkům moderní biblistiky v době osvícenství (konec 18. st.). Na přelomu 19. a 20. st. shrnul dosavadní poznatky J. Wellhausen do velmi vlivné syntézy, tzv. novější dokumentové hypotézy, která látky Pentateuchu dělí do čtyř pramenů. Podle tohoto modelu je J. nejstarší soustavnou kompozicí dějepravných látek, která líčí příběh Izraele od praotců přes otroctví v Egyptě, vyvedení až po obsazení země; tento pramen J byl podle této hypotézy vytvořen v Jeruzalémě, v době Šalomounově (cca 950 př. n. l.).

K textům J. bývají řazeny: tzv. druhá zpráva o stvoření (Gn 2,4b-4,26*), části látek o potopě, příběh stavění babylonské věže (Gn 11,1-9*), části příběhů praoteckých (zejména programový text Gn 12,1-3, dále mj. Gn 13*; Gn 16*; Gn 18-19*; Gn 25,21-32,1*; Gn 28,13-19*; Gn 38*; základ Josefovských příběhů a katalog požehnání Gn 49) a příběhy lidu Hospodinova od exodu po vstup do zaslíbené země (mj. příběhy Mojžíšovy Ex 2-3, většina textů o eg. ranách Ex 7,14-14,31*, zabití prvorozených a propuštění Izraele Ex 11,4-8; 12,28-32, tzv. kultický Dekalog Ex 34,1-28*). U řady dalších textů se jejich příslušnost k J. diskutuje, zůstává však věcí spornou. Velmi kontroverzním problémem je otázka, kde pramen J. končí (v limitech tzv. Tetrateuchu Nu 14,8a [či Nu 24,24?] nebo až zmínkou o obsazení země, v rámci tzv. Hexateuchu).

Během 20. st. byla hypotéza lit. pramenů Pentateuchu podrobena podstatné kritice, a to jak ve věci rozsahu, tak také povahy látek (psaný dokument?), a zejména pak v otázce datování. U některých autorů není J. považován za lit. dokument, nýbrž za výrazně dynamičtější útvar. Řada badatelů počítá s utvářením jeho látek až v pozdní době královské či exilní (např. J. Van Seters). Základní půdorys dokumentové hypotézy je tak v podstatných danostech opuštěn. V č. prostředí přeznačil tradiční pojmy dokumentové hypotézy novým obsahem J. Heller, který písmenem J. označoval jeruzalémský tradiční proud, zatímco E. užíval pro efrajimský tradiční proud; v datování však zůstal poměrně konzervativní. Pro současné lit.-hist. hypotézy o vzniku Pentateuchu je klíčové hledání odpovědí na otázky, zda a v jaké podobě existovala průběžná dějová kompozice látek před vznikem koncepce Kněžského kodexu a kdy, v které redakční fázi, došlo k propojení praoteckých látek s příběhy exodu a putování do zaslíbené země.

K teologickému svérázu textů přiřazovaných k J. patří bezprostřední jednání Boha jako aktéra příběhů (chodí po zahradě Eden Gn 3,8; jedná přímo s ostatními postavami příběhů Gn 18,1n aj.), prokládání dějových pasáží přímými řečmi, v nichž Hospodin interpretuje či proklamuje, co se bude dít (Gn 18,17n.20n; Ex 3,7-10) a utváření kompozice průběžného děje schématem zaslíbení-naplnění. Pro ně je základním impulsem Hospodinova programová řeč Gn 12,1-3 (zaslíbení země a potomstva). Často se jedná o látky geograficky výslovně související s jihem (Chebrón, Beer-šeba aj.).

V. t. Elohista.