Hvězda

heslo: hvězda

autor: Moravec Jan    
       
předcházející heslo: humno        
následující heslo: hvězda betlémská

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. kócháv, řec. astér. O h. se v Bibli mluví v různých souvislostech. Jde však většinou o příměry a ilustrace. Hvězdy samy, dobová kosmologie, ba ani jejich náboženský význam nejsou nikde samostatným tématem. Mluví se o nich (až na několik výjimek) nerozlišeně. Nikde není naznačena zvláštní pozornost věnovaná planetám. Při polemikách s pohanským astrálním kultem se obvykle mluví schematicky o Slunci, Měsíci, hvězdách a nebeském zástupu, kterýžto termín shrnuje a zastupuje všechna světla na obloze.

Ve většině světových kultur byla nebeská světla ctěna jako božstva nebo jejich zjevení (epifanie). Hlavní pozornost přitahovala zejména dvě velká světla (Gn 1,16): Slunce a Měsíc, dále planety, které jakožto pohyblivé prvky na obloze (řec. planétos = bloudivý; srv. Ju 13) se nabízejí k věštebným praktikám, ale i stálice v podobě souhvězdí, do kterých lidská fantazie promítá náboženské a mytologické představy. Různé náboženské systémy však pracují s nebeskými světly v různé míře.

Z významných starověkých kultur se nebeskými jevy zabývá nejvíce kultura mezopotámská. Již v nejstarších klínopisných textech je znak hvězdy ideogramem boha. Planety jsou přímým zjevením nejdůležitějších božstev – jejich symboliku pak od Babylóňanů přebírají i Řekové a Římané, takže planeta Jupiter je ztotožněna s vládcem pantheonu (Marduk – Zeus – Jupiter), planeta Venuše s bohyní lásky a plodnosti (Ištar – Afrodíté – Venus), planeta Merkur s intelektuálním božstvem (Nebú – Hermes – Merkur), planeta Mars s bohem války a podsvětí (Nergal – Ares – Mars) a nejpomalejší planeta Saturn s božstvem času a zmaru (Ninurta – Kronos – Saturn). Rozpracovaná babylónská astrální symbolika a systematické pozorování planet daly v helénistické době základy astrologie.

Zatímco astrologie jakožto systematická věštebná technika je relativně pozdního data a v Bibli o ní není zmínka, je v celé oblasti starověkého Předního východu doložen kult hvězd, tj. zejm. planet, které jsou adresáty hymnů, modliteb a přinášených obětí. To bylo zvykem i v kenaanském prostoru a je to uváděno jako jeden z typických projevů pohanského kultu, odpadnutí Izraele od Hospodina k pohanským bohům. Tyto praktiky jsou odmítnuty při uzavření smlouvy mezi Hospodinem a Izraelem (Dt 4,19) a soustavně lidu vyčítány v kázáních proroků. Podle nich bylo zvláště rozšířeno přinášení obětí (koláče, kadidlo) Královně nebes Venuši-Ištaře-Aštartě (Jr 44,17-19; Jr 7,18) a to zejm. ženami.

Souhrnně jsou všechna uctívaná nebeská světla označována termínem nebeský zástup, hebr. c^evá' ha-šámajim. Z většiny zmínek (zejm. Jr) lze usuzovat na privátní kult (na střechách domů: Jr 19,13; Sf 1,5), astrální pohanství však pronikalo i do oficiálního kultu jeruzalémského (2Kr 21,5; 23,4n; Jr 8,2). Zajímavým dokladem astrálního kultu vztahujícího se pravděpodobně k planetě Saturn je Am 5,26 – viz hesla Sikút, Kijún.

Nebeská omina (věštby) byla také široce praktikována (Iz 47,13), byť o jejich podobě se nic konkrétního nedozvídáme. Jsou však často uváděna spolu s jinými divinačními technikami, takže lze předpokládat, že se předpovědi kombinovaly a měly heuristický charakter jako ve starší fázi babylónské astrologie. Jr 10,2 vybízí lid, aby takové věštby nebral vážně.

Kromě polemiky s pohanským astrálním kultem se o hvězdách v Bibli většinou mluví v rovině neutrální a symbolické jako o měřítku či kulisách Božího jednání.

V cílevědomém kontrastu proti zbožnění nebeských světel jsou tato v řadě biblických textů uváděna na jedné rovině s ostatními stvořenými jevy. Text Gn 1 je – jako i jiné demytizované přírodní úkazy – zařazuje do stvořitelského řádu. Hvězdy jsou zmíněny jakoby mimochodem vedle Slunce a Měsíce degradovaných na instrumenty. V žalmech a u proroků jsou kosmologické kulisy použity jako pozadí, na kterém má vyniknout Boží moc a podivuhodnost jeho skutků: Ž 8,4; 147,4; 148,3; Iz 40,26; Jr 31,35. Důraz na Boží nevyzpytatelnou svrchovanost je zejm. u Joba: Jb 9,7; 25,5; 38,7.32.

Hospodinova svrchovanosti nad hvězdami – vláda nad kosmem – je vyjádřena často užívaným přívlastkem Hospodin zástupů, hebr. jhwh c^evá'ót, v jehož pozadí je již zmíněný obrat nebeský zástup – hvězdy jako vojsko stojící v Hospodinových službách. Tento přívlastek je užíván zejm. tam, kde je třeba zdůraznit Hospodinovu kompetenci, schopnost mocného činu a vysvobození Izraele (např. 1S 15,2; 1Kr 18,15; Am 4,13; soustavně Iz; Jr a poexilní proroci Ag-Ma). (Viz též Sabaoth). Konkrétnější představu hvězdného vojska nacházíme v jinak nepříliš průhledné zmínce v Sd 5,20, kde hvězdy bojují ze svých drah (?) se Síserou.

Na mnoha místech je užito obrazu nespočetného množství hvězd jako měřítka Božího zaslíbení: např. zaslíbení potomstva Abramovi (Gn 15,5; Žd 11,12) a Izákovi (Gn 26,4), množství Izraelců vstupujících do zaslíbené země (Dt 1,10; 10,22; 28,62).

Podobně jako Slunce – zdroj světla – jsou i hvězdy pozitivním symbolem pro prozíravé a spravedlivé (Da 12,3; Fp 2,15) a mesiášským přívlastkem (Zj 22,16). Často je v tradici citováno Bileámovo zaslíbení, že vyjde hvězda z Jákoba (Nu 24,17) jako zaslíbení příchodu davidovského krále resp. Mesiáše. Mesiášské aspirace vůdce druhého židovského povstání proti Římu byly vyjádřeny úpravou jeho jména Šimon bar Kosiba na bar Kochba – syn hvězdy.

Jako jsou Slunce, Měsíc a hvězdy základním prvkem řádu stvořeného světa, je porušení tohoto řádu vyjadřováno právě obrazem pádu hvězd z oblohy či zatmění Slunce a Měsíce (Kaz 12,2; Iz 14,12; Ez 32,7; Jl 2,10; 4,15; Mt 27,45) apod. To se stalo oblíbeným vyjádřením v apokalyptických textech: např. Iz 13,10; Da 8,10 nebo synoptická apokalypsa Mt 24,29; Mk 13,25; L 21,25. Bohatě je astrální symbolika užita v Zj, ovšem ambivalentně. Na jednu stranu pozitivně: hvězdy jako křesťanské sbory (Zj 1,16.20) a symbol spásy (Zj 2,28); 12 hvězd jako atribut ženy – matky Mesiáše – (Zj 12,1), které se staly pevným prvkem mariánské ikonografie. Na druhou stranu negativně: hvězda Pelyněk, způsobivší otravu vod (Zj 8,11), a opět zatmění a pád hvězd jako zrušení kosmického řádu (Zj 6,13 srv. Iz 34,4; Zj 8,12; 9,1; 12,4).

Na několika místech (Jb 9,9; 38,31n; Am 5,8), jsou zmíněna některá souhvězdí (hebr. mazzálót). Nehrají žádnou závažnou roli, jedná se ale o terminologické zajímavosti, protože při jejich interpretaci je nutno vycházet ze starých překladů (které si protiřečí) a analogií v jiných semitských jazycích. Za ověřené jsou považovány kímá Plejády a k^esíl Orión. Méně zřejmé je `áš dosl. mol (ČEP: Lev, Kral: Arktur, nejpravděpodobnější interpretací jsou Hyády – hlava Býka); dále chadré témán souhvězdí (dosl. pokoje, komory) jižní a mazzárót nejasného významu. Viz též zvěrokruh.

K tématu h. by patřil pojem jitřenka (viz!), který v běžném užití označuje planetu Venuši v její ranní fázi. Je používán v ČEP, ovšem nepřesně – jako překlad hebr. šachar, tedy úsvit.

Zvláštní pozornost zasluhuje hvězda betlémská v Mt 2,1-12.