Eucharistie
heslo: eucharistie
autor: Filipi Pavel
předcházející heslo: Eufrat
následující heslo: Euniké
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
1. Řec. výraz eucharistia znamená projev díků
, díkůvzdání
, v nz. užití vždy vůči Bohu, a to ať jako substantivum, nebo ve formě slovesné (eucharistó) – až na 3 výjimky (L 17,16; Sk 24,3; Ř 16,4). Výraz, v kanonickém textu SZ doložený jen jednou (Př 11,16), nabyl specifického významu jako označení pro liturgický akt, děkovnou modlitbu, jistě v navázání na židovskou hebr. beráchá, díkůvzdání a žehnání, jež byla významnou součástí všech typů bohoslužby židovstva 1. st. Později se stal označením pro křesťanskou bohoslužbu, kterou charakterizuje slavení památky Kristova stolu (Večeře Páně) a posléze pouze pro tuto část bohoslužby. Technicky se tento významový posun opírá o úvodní děkovnou modlitbu, jež eucharistický akt zahajovala, tak jako zahajovala každé slavnostní židovské jídlo (srv. Mk 8,6par; Sk 27,35 aj., též tzv. slova ustanovení
1K 11,23nn), teologicky o přesvědčení, že výsada stolovat s Pánem je předmětem díků za celé jeho dílo. První doklad tohoto významu slova e. nacházíme na přelomu 1. a 2. st. v Did 9,1.5, ale jeho kořeny jsou jistě starší (srv. 1K 10,16). Starší výrazy pro e., doložené v NZ, jsou: lámání chleba
(Sk 2,46; 20,7.11), opírající se o židovskou praxi dělení chleba na jednotlivá sousta, Večeře Páně
(1K 11,20), podtrhující původ bohoslužebného aktu ve stolování s pozemským Ježíšem, a dále i výrazy, zdůrazňující společenstevní ráz hostiny s Pánem: shromáždění, sejití (1K 11,17n; 20,33n; 14,23; Sk 2,44; 1K 11,20; 14,23).
2. NZ nepodává ucelený popis eucharistické slavnosti křesťanů; předpokládáme poměrnou počáteční volnost a rozrůzněnost místních tradic. Některé prvky však přesto můžeme považovat za konstantní:
(a) Šlo o bohoslužebné akty, spojené s jídlem a pitím – nejdříve patrně formou skutečných hostin; ty se však časem osamostatnily a nabyly formy hodů lásky
(řec. agapai), sloužících převážně křesťanské dobročinnosti. Avšak alespoň symbolické sdílení pokrmu – chleba a vína zůstalo zachováno a bylo výrazem pozemského
rozměru Kristových spásných darů, což se stalo popudem ke křesťanské vzájemnosti a službě potřebným bližním. – (b) Základní postoj vděčnosti za přijaté dary se promítl do bohoslužebných aktů a dal e. jméno. – (c) Zároveň je e. chápána a prožívána jako předjímka eschatologické hostiny v království Božím (Mk 14,25), až Kristus přijde (1K 11,26, srv. 1K 16,22). Provázejí ji proto projevy jásavé radosti (Sk 2,46) nad tím, že Vzkříšený se opět se svými učedníky schází u stolu (L 24,30n.41n; J 21,13; Sk 10,41). – (d) Stejně důležité bylo i podtržení souvislosti e. s pozemským Ježíšem, s jeho utrpením a smrtí (1K 11,26; 10,16), a to alespoň, ne však výlučně, formou recitace podání o poslední večeři Ježíšově s učedníky, tzv. slov ustanovení
(Mt 26,26-29; Mk 14,22-25; L 22,14-20; 1K 11,23-25). – (e) Za velmi staré prvky slavnosti e. lze považovat též vzájemné políbení, resp. pozdravení pokoje (srv. 1K 16,20; 2K 13,11), vyjadřující vzájemné smíření členů eschatologické obce Knížete pokoje (srv. Mt 5,23n), a formuli, vylučující nevěřící v Krista z účasti na e. (srv. 1K 16,22; Zj 22,15).
3. E. se stala pevnou součástí křesťanské bohoslužby; žádná z významnějších tradic (resp. církví) a žádné období církevních dějin ji nezrušily. Do teologických výkladů a do liturgických podob e. však v průběhu staletí vstupovaly další motivy, jež se časem staly předmětem vážných neshod mezi jednotlivými církvemi, takže společné slavení e. všemi křesťany dnes naráží na nemalé překážky.