Eschatologie

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 28. 3. 2023, 12:19, kterou vytvořil Moravec (diskuse | příspěvky) (naimportována 1 revize)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: eschatologie

autor: Ryšková Mireia
autor: Pokorný Petr  
       
předcházející heslo: esejci        
následující heslo: Esjón-geber

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
tímto pojmem jsou míněny představy a učení o konci dějin. Slovo je odvozeno z řec. eschatos poslední. Do babylónského zajetí nebyla známa představa o naplnění dějin mimo dějiny samotné. Čas však již byl byl chápán kvalitativně, to znamená, že byl určován Božím jednáním, které znovu nastolovalo nový počátek a rušilo předchozí dění. Jedinou spojovací linií mezi jednotlivými dobami byla věrnost Hospodinova zaslíbení, které dal svému vyvolenému lidu. Proroci zvěstovali den Hospodinův jako radikální zásah Boží do dějin, den, resp. čas hrůzy a zároveň naděje na obnovu, ale tento Boží zásah byl chápán jako zásah v rámci těchto pozemských dějin. Proto se toto pojetí nazývá nitrodějinnou eschatologií.

Naděje na obnovu, která znamenala osvobození Izraele z moci nepřátel, pohanů, ale také naplnění jeho kněžské role vůči okolnímu světu, je vyjádřena velmi silně v poslední části knihy Izajáš (v kap. 56-66) a jejím obrazem je tzv. pouť národů na horu Sión. Pod vlivem nového chápání dějin, jež přicházelo z Východu, se formovala nová koncepce času, a to v zásadě lineárního, v tom smyslu, že dějiny – pro Izrael dějiny spásy – dosahují svého cíle mimo pozemský historický čas. S touto změnou pojetí přichází i poznání, že život nekončí smrtí a člověk po smrti se nepropadá do podsvětí, nýbrž že onen Den Hospodinův bude znamenat soud nad člověkem – ti, kdo na tomto Božím soudu obstojí, tedy ti, kdo zůstali věrni Božímu zákonu, budou vzkříšeni k věčnému životu, ostatní buď k věčnému trestu nebo k definitivnímu zániku.

Myšlenka na zmrtvýchvstání se objevuje tedy až v nejmladší vrstvě SZ, v 2Ma 6,18-7,42 a knize Moudrosti (Mdr 4,7). Naděje na završení dějin a nastolení božího království byla stále intenzivněji spojována – zejména v kruzích farizejských – s postavou Mesiáše (z rodu Davidova), mesiánského krále. V Kumránu očekávali dokonce mesiáše dva – královského a kněžského, přičemž onen královský se nakonec měl podřídit kněžskému. Učení o dvou aionech – o tom současném, zlém, v němž se mají spravedliví osvědčit, a tom novém, přicházejícím, jenž stojí pod Boží vládou a lze ho opsat pojmem Boží království, převzalo i křesťanství.

Povelikonční vrstva Nového zákona vidí naplnění eschatologických zaslíbení v Ježíši Kristu – v něm se již Boží vláda prolomila do dějin a vykoupení skrze Ježíše Krista, jeho smrt a zmrtvýchvstání, je již účinné. Tento věk je tedy už ve znamení prolnutí světských dějin, historického času, s definitivním Božím královstvím. Na věčnosti je skrze víru v Ježíše Krista možné se podílet už nyní (Ř 6; Ko 1; Ga 1). Platí tu ono již ano-ještě ne, jež je tak příznačné pro teologii apoštola Pavla, ale i např. knihu Zjevení Janova. Konec dějin a nastolení nové skutečnosti, Božího království, Boží vlády, jež spadá v jedno s druhým příchodem Kristovým, neznamená jen soud nad světem, ale také završení všeho stvoření, radikální obnovu a návrat celého stvoření k Bohu, jak to symbolicky vyjadřuje Zjevení sv. Jana obrazem nového Jeruzaléma nebo 2Pt 3,12n. V křesťanské perspektivě konce světa hraje důležitou roli vědomí, že vzkříšení se týká celého člověka, tedy i jeho tělesného rozměru. V. t. věk.

Eschatologický výhled se na konci prvního století odsunul do vzdálenější budoucnosti, nebo, a to je významné doplňující (nikoli alternativní) řešení, byla eschatologie do určité míry (ve zkušenosti víry) přesunuta do současnosti věřícího: Ježíš v podání Janova evangelia říká: Kdo slyší mé slovo a věří tomu, kdo mne poslal, má život věčný a nepodléhá soudu, ale přešel již ze smrti do života (J 5,24). Janovo evangelium přitom společný výhled k naplnění a dovršení dějin nepotlačuje zcela (J 6,39). Jinak by osobní zvnitřnění záchrany od Boha vedlo k úniku ze světa a oslabilo by sociální odpovědnost, jak to vidíme např. v ev. Tomášově (log. 111).

Ve svých dobách byly apokalypsy nebo kratší apokalyptické texty pro čtenáře (posluchače) ujištěním o tom, že přítomné utrpení není něčím, co by ohrožovalo Boží záměr spasení. Později je eschatologický výhled vnitřně nezbytným pohledem na Ježíšův příběh jako na klíč k lidským dějinám. Eschatologické oddíly testují jeho význam a působení ve střetnutí s téměř absolutním zlem. Evangelium je evangelium právě proto, že se osvědčuje i v této situaci. Osvědčuje se proto, že přichází z druhé strany, jako spravedlivý Boží soud a dovršení jeho dobrého záměru s lidmi.