Teologie SZ (učení o Bohu)

heslo: teologie SZ (učení o Bohu)

autor: Čapek Filip    
       
předcházející heslo: teologie biblická
následující odkazové heslo: terafim      
následující heslo: Terach

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků SZ obsahuje celou škálu výroků o Bohu a jeho vztahu k Izraeli jako národu i jako jednotlivci i vztahu Boha a Izraele k okolnímu světu. Tyto výpovědi se utvářely po celá staletí, během nichž, v tzv. procesu tradování (srv. Daněk, Sanders, Heller) prodělaly literární látky, v nichž jsou zaznamenány, řadu teol. a redakčních úprav a změn. Analýzou těchto změn se zabývá biblická kritika. Teologii SZ je tedy nezbytné vnímat jako mnohotvarou a je vhodné hovořit o teologiích v plurálu. Rozrůzněnost SZ, kterou nejrozsáhleji tematizovala novodobá biblická věda především díky J. Wellhausenovi, s sebou přináší řadu důležitých rozpoznání, mezi něž patří, že: (a.) SZ vznikal během dlouhého časového údobí /rámcově od 10. st. př. n. l. až po 2. př. n. l./, a proto (b.) obsahuje velmi různé ideje svých tvůrců, redaktorů a tradentů, jež jsou odrazem vždy zcela konkrétního a jedinečného sociálního a náboženského prostředí, čím je (c.) dána i nezpochybnitelná otevřenost Starého zákona jako celku. Z uvedených rozpoznání vyplývá, že žádná z teologií, jakkoli by mohla být novodobému vykladači blízká, nemá mít před ostatními přednost. Kánon umožňuje jejich dialog. Sz. teologie existují vedle sebe, vedou spolu rozhovor, konkurují si, a tím nabízejí i dnešním čtenářům možnost vstupovat do sz. světa víry velmi různými vchody. Tuto mnohost sz. teologií je nicméně dobré vnímat jako poměrně nový nález, který nelze násilně vnucovat době, v níž b. látky samy vznikaly a působily. Mezi důležité teologické proudy, tak jak zaznívají v celém SZ, patří podle tradičního pojetí biblické kritiky:

1. Teologie Jahvisty

(podle pramene či redakce J /od. hebr. Jahwe Hospodin/ z 10.-9. st. př. n. l. , původem snad z Jihu) popisuje základní danosti člověka a souvislosti jeho vztahu k Hospodinu. Příkladem tohoto proudu je příběh o zahradě Eden (Gn 2,4b-3,24). V něm se vysvětluje vztahovost člověka a jeho vazba na určité prostředí a práci. Člověk pracuje s přírodou a uprostřed přírody. Pomocí muže je (mu)žena (srv. hebr. etymologický hříčka 'íš tj. muža 'íšá tj. žena). Eden přestavuje mýtus o ideálním počátku, který je narušen. Bezmezná solidarita mizí s příchodem hada, který způsobuje pád a de facto především vstup člověka do běžných skutečností tohoto světa. Tematizována je také hamartologie, ačkoli slovo hřích nepoužívá. Jahvista pracuje se schématem trestu a následné ochrany a milosti. Člověk narušil svůj vztah k sobě samému i k Hospodinu a tato porušenost se stává stejně jako milost základními danostmi lidské existence tváří v tvář Bohu. Druhým příkladem z téže teol. dílny je příběh o prvním zabití (Gn 4,1-16), který na vztahu dvou bratrů Kaina a Ábela jednak odhaluje soupeření mezi zemědělci a lovci, jednak znovu odkrývá teol. schéma trestu a milosti, když je Kain za zabití sice potrestán, ale ne usmrcen (srv. Dt 19,21 a tam právní formulaci život za život). Příznačný pro tuto teologii je nezájem o centralizaci kultu. Hospodin je všude tam, kde jsou lidé, kteří v něj věří.

2. Teologie Elohisty

(podle pramene či redakce E /od hebr. '^elóhím Bůh/ z 9. st. př Kr., původem snad ze Severu, srv. Bét-el v Gn 28,17 a Gn 35,1). Tento proud zdůrazňuje Boží transcendenci. Bůh promlouvá skrze sny, zjevení nebo prostřednictvím andělů. Takto se dává se poznat čtyřem předákům Izraele. Abrahamovi a Mojžíšovi ve zjevení (Gn 15,1 a Ex 3,14), Jákobovi a Josefovi ve snech (Gn 28,11-12; 31,4-16; 38,20-24). Bůh v podání této teologie nemá žádné antropomorfní rysy. Důraz je kladen na bázeň Boží. Bázeň je tím, co přibližuje člověka Hospodinu. Exemplární text představuje Gn 20. Elohista zdůrazňuje také význam smlouvy. Středem jeho teologie je smlouva Izraele s Bohem na hoře Chóreb s opětovným odkazem na Boží transcendenci (Bůh sídlí na hoře, lid pojme bázeň, a proto posílá svého vyslance Mojžíše, aby vykládal bázeň nahánějící projevy Boží přítomnosti). Elohistická teologie je význačná i svou dynamikou. Hospodin se zjevuje plně až v Ex 3,14 kde Mojžíšovy sděluje své jméno. Do té doby je řeč pouze o bohu (hebr. '^elóhím). V předmojžíšovské době je jediným prostředkem kontaktu sen; ten je jediným prostředkem zjevení. Ani tato teologie ještě neusiluje o centralizaci kultu.

3. Teologie deuteronomistů

je pozdějšího data a má také svá specifická témata i jazyk. Datování je obtížné a pohybuje se od tzv. Jóšijášovy reformy (kolem 622 př. n. l.; viz 2Kr 22), přes poexilní dobu až po dobu Hasmoneovců (2. st. př. n. l.). Její název se odvozuje od páté knihy Mojžíšovy, tj. Deuteronomia; odtud deuteronomisté a deuteronomistická teologie (dále zkr. dtr.). O tom, v jakých částech SZ dtr. lokalizovat a jaký je její přesný svéráz se vedou (podobně jako v případě teologií J a E) spory. Určitě je výrazně zastoupena v tzv. deuteronomistickém dějepravném díle (Joz – 2Kr) a Deuteronomiu. Její stopy jsou však patrné např. i v Gn 19,3-6, v Am 2,4-5, ale také v knize Ozeáš. Dtr. přinejmenším redakční rukopis je dobře rozeznatelný také u proroka Jeremjáše. V dějinách líčených dtr. teol. se opakuje schéma vzestupu a pádu v závislosti na poslušnosti Hospodinu a jeho Zákonu. Toto schéma lze sledovat od exodu, přes dobu soudců, v dobách královských až po stavbu chrámu a exil. Odstrašujícím příkladem a zároveň varováním pro Judsko je podle dtr. teologie pád Severního Izraele. Hlavní důrazy pojednávané teologie by se dal ve zkratce tak, že opuštění Dt 6,4 vede k 2Kr 25. Ústřední kategorií dtr. teologie je smlouva. S ní a s jejím dodržováním stojí a padá existence Izraele jako Hospodinem vyvoleného lidu. Teologie je tak klíčově propojena se Zákonem a s Mojžíšem. Charakteristickým rysem je odmítání cizích národů (viz Dt 7; 25) i jiných bohů. Cílem je důsledný monoteismus a centralizace kultu. Dějiny líčené dtr. jsou z hlediska Izraele současné, odehrávají se nyní (srv. pradějiny líčené J, E a částečně i P, kde se od vzorových mýtů minulosti odvozuje přítomný stav), učí posluchače a čtenáře pravé bohoslužbě; jsou jakousi homílii, ze které zaznívají imperativy: Ty! Dnes! Ani nalevo, ani napravo! Celým srdcem! Jedině Hospodin! (viz exemplární text Dt 12). Dtr. teologie razí požadavek absolutní poslušnosti, absolutních zákazů a přísného dodržování Zákona. Provinění se trestá, vina se kumuluje, provinění otců nesou i synové, hřích je přenosný. Tato co do rozsahu velmi obsáhlá teologie je gigantickou koncepcí a zároveň i dogmatikou dějin, z nichž zaznívá vyznání i požadavek zároveň: Jeden Bůh, jeden lid a jedna země.

4. Kněžská teologie

(viz Kněžský kodex) je mladší než dtr. a datuje se zpravidla do exilu nebo doby poexilní. Někteří badatelé její tvůrce považují za konečné redaktory Pentateuchu. Vše však nasvědčuje tomu, že i ona byla ještě redigována později někým dalším. Tento teol. okruh je označován zkratkou P od něm. zkr. Priesterschrift tj. kněžský kodex. Významný je koncept dějin. Ty začínají první zprávou o stvoření (Gn 1,1-2,4a), jež je jedinečné nejen kvůli svému původci, nýbrž i časově, protože se nejedná se o každoroční událost, ale o lineární a progresivní pohyb (jde o zřetelnou polemiku s bab. koncepcí univerza a o remytologizaci cyklického pojetí dějin). Stvoření může být podle P datováno na základě genealogií. Dějiny jsou ireversibilní a mají vždy svoji nezaměnitelnou podobu. Proto Bůh zjevuje své jméno až v Ex 3,14 (srv. Ex 6,2nn!). Další specifikum P se týká kultu, který je ústrojně spojen s legislativou, nařízeními pro obřízku, sabat, paschu ad. Kult je pojímán jako Hospodinův dar Izraeli a jako ritualizovaný mechanismus prostředkující Boží přítomnost. Středem tohoto dění je chrám, jehož popis je idealizován a nese prokazatelné stopy poexilních autorů (srv. Nu 28-29 a Ez 40-48). S kultem úzce souvisí pojetí hříchu. Teologie P je realistická a dává šanci hřích smířit kultem, a tím se vyhnout pohromě a trestu (srv. příkřejší tón dtr. teologie). Proto nabízí nápravu pomocí sofistikovaného obětního systému (viz Lv 1-7). Obětí je obnovován řádný vztah s Hospodinem. Pozoruhodné je i pojetí Tóry. Mojžíš podle P odhaluje na Sínaji Tóru jako pořádající princip světa. Středem tohoto principu je pak sabat (viz sedmý den v Gn 2,3 jako vrchol stvoření), nad jehož řádným průběhem dohlížejí Levité, kteří zprostředkovávají komunikaci Hospodina s člověkem skrze rituály zapsané v Tóře. Dějiny v podání P se naplňují v bohoslužbě.

5. Teologie prorocké literatury

představuje další časově i myšlenkově obsáhlý proud, který se nezřídka prolíná s proudy jinými. Proroci byli v biblické vědě provozované z počátku zvl. protestantskou stranou oceňováni jako dravci dějin (Wellhausen) a dogmaty nespoutaní jedinci. Vymezit přesně jejich teol. působnost lze jen stěží. Nesnadné je i stanovení časového rozmezí vzniku této literatury (snad až 6 století, tj. od 9. do 3. st. po Kr). V zásadě však lze tvrdit, že tzv. Přední proroci (Joz-2Kr, tj. identický rozsah s tzv. Deutronomistickým dějepravným dílem) zvl. po dtr. redakci spadají ze značné části do domény dtr. teologie (srv. v této části původně starší Samuelovy příběhy 1S 1-3 a 1S 7-8, Eliášovský okruh v 1Kr 17-19,21 a 2Kr 1, Elíšovy divotvorné činy 2Kr 2-8; 9-10; 13,14-21 a Izajášovské legendy 2Kr 18,13-20; 19). U Zadních proroků (Iz-Mal) je stejný dtr. vliv rozpoznatelný u Jr, Oz, a části Am. Z chronologického hlediska, tak jak je pojímá Starý zákon, lze vysledovat v teol. proroků dvě základní tendence.

5.1. V předexilní době proroci upomínají izr. krále na dodržování prvního přikázaní. Jde o období prevence a varování, v němž často zaznívá věta: Budeš-li přikázání dodržovat, povede se ti dobře, budeš králem. V odborné diskuzi se hovoří o proroctví pohromy, zkázy a soudu (něm. Unheilsprophetie). Toto období vydrželo do 8. st. př. n. l., tj. do pádu Severního Izraele. Proroci jsou velmi různí, jsou to sociální podivíni, tvůrci zázraků, výrobci dešťů, křísitelé mrtvých. Jejich zvláštní chování učesávají pozdější teol. vrstvy, zvl. deuteronomisté. Tak je např. Elijáš v 1Kr 17-18 jiný než Elijáš v 2Kr 1,2-17, kde se již jeví jako bojovný a vyhraněný ctitel Hospodina (opět dtr. vliv). Předexilní proroci jsou Boží muži sociálně na okraji, kteří v pravý čas vystupují jako Hospodinovi prostředníci (Nátan přináší Davidovi slova soudu, ale s králem nehovoří). Celkově jde o velmi rozmanité společenství bez výrazného jednotného teol. profilu.

5.2. V exilní a poexilní době proroci reflektují pád Izraele (Severu i Jihu) a situaci po něm, ať již zůstávají doma nebo jsou v Babylónii či Egyptě. Jejich proroctví vysvětlují exil jako porušení prvního přikázání. Hlavním úkolem není takto vysvětlit porážku, nýbrž nalézt pro Izrael novou naději. Z tohoto důvodu se v odborné diskuzi hovoří o proroctví záchrany a spásy (něm. Heilprophetie). Proroctví z této doby se řídí poměrně ustáleným postupem, kdy je nejprve pojmenován problém (expozice), z něhož vyplývá jasný trest (zvěstování zkázy), jenž však lze změnit (výzva k pokání) a nakonec je zvěstována milost (jako podmíněné naděje). Argumentace proroků obyčejně začíná konstatováním porušení prvního přikázání, následuje delší výčet dalších nepravostí Izraele, jež se dotýkají zpravidla zbývajících přikázání Dekalogu (tento jev lze nazvat systémem obráceného trychtýře). Stranou nezůstávají ani sociální záležitosti a otázka spravedlnosti, jež je porušována zanedbáváním Tórou stanovených předpisů pro ochranu vdov, sirotků a hostů.

5.3. Ze srovnáním b. chronologie s analýzou b. textů prováděnou zvl. textovou kritikou a kritikou redakce vyplývá, že řada prorockých látek obsahuje teol. výpovědi z obou zmiňovaných údobí. Tak jsou např. knihy Am a Oz po zkušenosti exilu přepracovány a redakčními dodatky transformovány z proroctví slibované a dvakrát proběhnuvší pohromy (pád Severu i pád Jihu) na proroctví konečné spásy (srv. Am 9,1-10; 11-15). Podobně je tomu i u knihy Iz a Mi (srv. Iz, kde je vložena celá jedna kapitola 1,1-32 před původnější prorocký text srv. 2,1nn). Pozorné čtení a interpretace nicméně umožňuje číst tyto knihy nejen jako svědectví o řadě teol. proměn, ale i proti proudu času v jejich původnějším lit. i teol. svérázu, který je zřetelný zvl. u Předních proroků.

6. Teologie mudroslovné literatury

(viz mudrosloví) představuje další důležité svědectví o pestrosti sz. myšlenkového světa. Sjednotit tuto literaturu na společného teol. jmenovatele je stejně tak nesnadné jako její datování (viz např. kniha Př, jež mohla být v dnešní podobě zachycena poměrně pozdě, ačkoli obsahuje i přepracované eg. tradice ze 2. tisíciletí př. n. l.) a stanovení jejího rozsahu v rámci sz. kánonu. Za základní teol. důrazy lze považovat :

6.1. Narůstající teologizace: Bůh se čím dál více stává středem a příčinou veškerých dějinných a etických jevů. Oproti starším textům jiných teol. směrů je zde kladen velký důraz na reflexi. Mudrosloví se táže po konkrétních zkušenostech. S Bohem se člověk nicméně nemusí setkávat přímo. Bůh je za děním světa, za jeho během, jakkoli se svět sám může jevit jako nesmyslný (srv. zvl. Kazatel). Ke slovu se tak dostává i tzv. přirozená teologie, jež není odkázána na zjevení, nýbrž odkazuje na odvěké, univerzální, Bohem ustavené řády celého kosmu (srv. např. Ž 19,1). Příkladem této intenzivní teologizace je kniha Jób, která představuje vytříbený teol. traktát o spravedlnosti, spravedlivé odměně, o Boží vůli apod.

6.2. Fenomén moudrosti: Moudrost (hebr. chochmá, řec. sofia) je prostředníkem mezi člověkem a Bohem. Ale nejen médiem či vlastností mimořádného jedince (např. Šalomouna), ale i vlastní hypostazí či zosobněním Boha a spoluúčastnicístvoření (Př 22-36). Tato představa vychází z platonizující stoické tradice moudrosti, ve které je Moudrost sama vyzařováním (emanací) Boží slávy. Člověk může navázat kontakt s Hospodinem přijetím moudrosti, která je základem životodárné energie lidské duše (srv. Př 22,35-36) a jež prosvěcuje člověku tvář (Kaz 8,1). Židovství se zde prokazatelně přizpůsobuje myšlení okolního světa, čímž se brání jednak kulturnímu odtržení od svého okolí, jednak tím předchází obvinění z pohanství (!) a barbarství.

6.3. Pluralizace a ekumenizace: Bůh je pánem všeho a všech, není privátním Bohem Izraele; jen palestinských Židů. Viz např. Sír v LXX podání (50,22): Dobrořečte nyní Bohu nás všech (srv. ebr. zlomek k téže části knihy: Dobrořečte Bohu Izraele). Bůh není vázán na národ či místo, ale na svobodnou volby věřícího. Věřící může putovat a jeho Bůh s ním. Mudrosloví chce promlouvat i do diaspory, reaguje na svět v pohybu.

6.4. Hřích a svobodná vůle: Ve starších b. textech Bůh jakoby uváděl do hříchu (srv. Ex 11,10, kde Hospodin zatvrzuje faraónovo srdce). Jinde je hřích (zvl. jako neposlušnost Zákonu) věcí volby buď – anebo (viz Dt 11,26-28). Mudrosloví přichází s představou svobodné vůle. Bůh není žádným způsobem spoluodpovědný za lidský hřích (srv. Sír 15,11-17). Hřích existuje, je reálným nebezpečím, ale je to člověk, kdo může volit mezi dobrem a zlem.