Stoikové
heslo: stoikové
autor: Sokol Jan
předcházející odkazové heslo: stodola
předcházející heslo: stín smrti
následující heslo: stolec
Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
stoici, stoičtí filozofové
se uvádějí spolu s epikurejci ve Sk 17,18. Tento filozoficý směr, původně založený Zenónem z Kitia (asi 333 – 262 př. n. l.) a nazvaný podle athénského sloupořadí
(řec. stoa), prošel značnými proměnami a v nz. době byl poměrně rozšířenou lidovou filozofií. Tato mladší stoa
(hl. představitelé: Seneca, Epiktétos a císař Marcus Aurelius) se zaměřila hlavně na vnitřní život člověka a lidské jednání (etiku) a zejm. u Epiktéta nabývá zřetelně náb. charakter. Na zákl. otázku pozdně antické filozofie – jak být šťastně živ – odpovídá stoa požadavkem ctnosti a sebeovládání. Na rozdíl od epikureismu má tak stoa zřetelně heroický rys: ovládáním vášní rozumem může být člověk šťasten nezávisle na vnějších okolnostech a hrdě vzdorovat nepřízni osudu. Tento postoj patří k etosu římského občana císařské doby. Stoická etika askeze, statečnosti a ctností měla značný vliv na rané křesťanství, které odtud převzalo důraz na přemáhání těla a jeho vášní.
V NZ je tento vliv patrný už u Pavla, jakkoli je tu vidět i podstatný rozdíl: křesťan je svobodný ne díky své statečnosti, ale protože je osvobozen Kristem (Milostí Boží jsem to, co jsem
, 1K 15,10; Ga 5,1). Později, když se křesťanství muselo vyrovnávat s otázkami veřejného života a účasti věřících v politice, byla to právě stoa, která mu ukázala cestu: účast na veřejném životě je povinností, člověk si však musí zachovat odstup a svobodu, nezávislost, sebevládu, stoickou autarkeia (2K 9,8; Fp 4,11; 1Tm 6,6; spokojen). V dalším vývoji se stoický vliv projeví zejm. v pelagianismu, etickém učení o tom, že člověk může dosáhnout až bezhříšného stavu, odmítnuté církví v r. 431. V. t. svoboda.