Řeč

heslo: řeč

autor: Sokol Jan    
       
předcházející heslo: Řecko, Řekové        
následující heslo: řečtina

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků 1. Řeč, jazyk, je hlavní forma sdělování, hlasové komunikace mezi lidmi. Moderní lingvistika rozlišuje mezi jazykem jako schopností (kompetencí, fr. langue) a řečí jako promluvou, užitím této kompetence (fr. parole, angl. speech act). Jazyk je společné, trvalé a nadosobní prostředí, v němž a díky němuž si jednotliví mluvčí mohou rozumět. Ale každá promluva míří od jedné lidské osoby ke druhé, ode mne k nějakému ty (případně vy). Je tedy vždy jedinečná, osobní a velice prchavá: děje se zde a nyní.

Promluva může být sdělením, otázkou, příkazem ap., má tedy nějaký obsah a smysl. V mluvené řeči však mluvčí navíc vždy nějak vyjadřuje sám sebe. Když ke mně promluví, navazuje styk a dává něco vědět také o sobě. Druhého člověka si mohu prohlédnout a popsat; to je však vždy jen můj obraz druhého, nikoli on sám. Jen v řeči se mi druhý podává sám ze sebe, a to právě tak a natolik, jak on sám chce. Jen v řeči se mi dává on sám – a dokonce i když lže, je to on sám, kdo lže.

Protože je (mluvená) řeč tak osobní a bezprostřední, mluvčí za ni také zvláštním způsobem ručí (sr. Mt 26,25). To je nejlépe vidět na slibu, jímž se mluvčí k něčemu zavazuje, dává své slovo. Zneužití důvěry ve slovo je na druhé straně podstatou lži, na rozdíl od mravně neutrálního omylu (sr. Sír 20,25). Na vzájemné důvěře ve slovo je založena smlouva, vzájemný závazek, vyjádřený řečí. Protože člověk zapomíná, stvrzují se smlouvy písemně, ale jejich závaznost se i v tomto případě opírá o svobodné a osobní slovo (Ex 34,27), což v písemné podobě vyjadřuje podpis.

Řeč tedy zachovává nepřeklenutelný odstup mezi mnou a tebou, a přitom umožňuje, abychom se setkali a slyšeli. Neruší naši svobodu, a přitom nás vyvádí z uzavřené samoty. Řečí nás kdysi rodiče vyvedli z dětinského soustředění na sebe sama a uvedli nás do lidského společenství. A ve společnosti znamená řeč aspoň minimální úroveň vztahu, opak násilí: dokonce i hrozba je odkladem násilí a varováním.

2. Z těchto základních rysů řeči vychází její role v bibli. Hospodin stvořil svět řečí, svým slovem: to jest svobodně, bez námahy a násilí a nikoli jako část sebe sama. Svět, stvořený slovem, má smysl (Ž 19,2-5). Vznikl bez násilí a není v něm zlo (Gn 1,31). Hospodin se lidem neukazuje, ale mluví k nim: nemohou si ho tedy prohlížet a zkoumat (Nu 4,15; 18,3), mohou však uslyšet, co jim sám ze sebe říká. Jeho řeči je rozumět a člověk tedy nemusí hádat, nýbrž dozvídá se, co Hospodin od něho vyžaduje (Mi 6,8; Ž 147,19n). Tím, že k nám mluví, neznásilňuje naši svobodu, nýbrž dovolává se našeho slyšení (Dt 6,4; Iz 1,2.10; 6,10; Jr 2,4; Am 7,16).

Oslovení však očekává odpověď (Jr 6,10; 7,13; Ž 27,7; 55,2). Odpovědí Tu jsem! [Gn 22,1] zakládá Abrahám náboženství Izraele, které se neopírá o hmatatelné jistoty, o velkolepé stavby, nýbrž o jistotu a spolehlivost Hospodinova slova – o smlouvu (Ex 34,27). Izrael nehledá záchranu ve vlastním poznávání a moudrosti (Sír 1,9), nýbrž v hlubším rozumění tomu, co slyšel, a v poslušnosti. Také proto se Bible vyhýbá Božímu jménu, kdežto oslovení ty je v ní vůči Hospodinu běžné.

3. V NZ se Boží Slovo stalo tělem a přebývalo mezi námi (J 1,14). Protože se tím zaslíbení naplnilo, mohli jsme poprvé vidět jeho slávu. Po Stvoření (J 1,1-3) a Smlouvě (Mk 9,2-13 a par.; Mt 5,17n) Bůh potřetí zasahuje do světa svým slovem, které tentokrát nepomine (Mt 24,35). Protože je však vtělené (viz inkarnace), zakládá pro věřící vedle společenství řeči, slyšení a poslušnosti ještě i novou blízkost, kterou zažívají ve svátosti Nové smlouvy (Mt 26,28 a par.; L 24,30-33 Večeře Páně). I ta se ovšem zvěstuje kázáním, řečí.

4. Řeč, souvislá a veřejná promluva, obvykle shrnující celou oblast souvislostí. Sem patří závěť Jákobova (Gn 49,1-32), píseň a závěť Mojžíšova (Dt 32-33), píseň Davidova (2S 22) nebo modlitba Šalomounova (2Pa 6) a Tóbitova (Tób 13).

Shrnutím různých Ježíšových výroků je tzv. řeč či kázání na hoře (Mt 5-7), v Janově podání se Ježíš se svými učedníky loučí a modlí se za ně (J 14-17). Kniha Skutků obsahuje řadu stručných kázání, která dobře vystihují argumentaci první církve (Sk 2,14-36; 3,12-26; 7,2-53).