Ezdráš

heslo: Ezdráš

autor: Sláma Petr    
       
předcházející heslo: Ezau        
následující heslo: Ezechiáš

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků 1. kanonická kniha SZ: hebrejsky a zčásti aramejsky psaná, která líčí rekonstrukci jeruzalémského chrámu a kolem něj soustředěné židovské pospolitosti v době perské. Je součástí Spisů, třetí části Tenachu.

Z Hospodinova vnuknutí nařizuje perský král Kýros vybudovat chrám v Jeruzalémě a povoluje Židům návrat do Judska (kap. 1). Rekonstrukci v Jeruzalémě vedou kněz Jéšua a Zerubábel, podle 1Pa 3,16 vnuk deportovaného krále Jojakína (kap. 3). Na místě ale brzy vzniká chronický spor mezi navrátilci (hebr. b^ené ha-gólá, dosl. syny exilu) a mezi místními (hebr. `am ha-'árec, dosl. lid země), kteří s pomocí perských úředníků na králi vymohou pozastavení prací (kap. 4). Zmínkou o prorockém působení Agea a Zacharjáše (Ezd 5,1nn) začíná druhý příběh rekonstrukce Jeruzaléma, vyprávěný ale z poněkud jiné perspektivy: Zaeufratský místodržící Tatenaj svým dotazem po oprávnění rekonstrukce chrámu nechtě napomůže k tomu, že je objeven někdejší Kyrův výnos a ten je znovu stvrzen Dareiem. Chrám je dobudován a zasvěcen a přesídlenci slaví Pesach (kap. 5 a 6). Teprve poslední část knihy (kap. 7-10) uvádí na scénu kněze a znalce Zákona, dosl. písaře, Ezdráše. Přichází z pověření perského krále Artaxerxe do Jeruzaléma, aby tam vykonal králem věnované oběti a aby zorganizoval správu země podle Hospodinova zákona. Ztělesněním odpadnutí lidu od tohoto Zákona jsou v podání knihy sňatky přesídlenců s místními (kap. 9). Náprava má podle souhlasného stanoviska Ezdráše i kajících představitelů shromážděného lidu spočívat ve vyhnání cizinek (kap. 10).

Hebrejská a zčásti aramejská kniha E. tvořila v Tenachu spolu s knihou Nehemjáš jednu knihu (dále jako Ezd Neh), která se skládá se z několika původně samostatných celků, o jejichž stáří, stejně jako o datu celé kompozice a jejím vztahu k chronistickému dílu, se vedou spory. Jedním z takových celků mohly být tzv. Paměti Ezdrášovy (Ezd 7-10 a Neh 8), dalším paměti Nehemjášovy (Neh 1-7; 13), jiným genealogické seznamy navrátilců (Ezd 2 a části Ezd 8), dalším oficiální korespondence s perskými králi (Ezd 4,12-16.17-22; 5,7-17; 6,6-12; 7,12-26).

Prvních šest kapitol knihy E. představuje prolog ke dvěma zmíněným pamětem. Kromě genealogií a královské korespondence líčí několik vln židovských navrátilců a jejich vůdce. Zmiňuje přitom proroky Agea a Zacharjáše (Ezd 5,1), kteří skutečně působili v poexilní době a je možné, že vyprávění o Zerubabelovi a veleknězi Jošuovi v knize E. vychází právě z nich.

Při pozorném čtení kompozice Ezd Neh vyvstane otázka, jaká vlastně byla posloupnost obou protagonistů kompozice, Ezdráše a Nehemjáše. Oba se na svou misi vydali za krále Artaxerxe. E. je sice zmíněn dříve, podle Ezd 10,6 se však setkává s Jochananem synem Eljašíba, zřejmě téhož, kterého za vstřícnost vůči Sanbalatovi kárá Nehemjáš (Neh 13,4nn). Naopak Jeruzalém, jak jej nachází Nehemjáš, je těžko představitelný po Ezdrášově misi. Je proto možné, že Ezdráše vyslal až Artaxerxes II. ve 4. st., generaci či dvě po Nehemjášovi.

Bez ohledu na historicitu jednotlivých postav a epizod, vystihuje kniha E. důležité zápasy a témata poexilního judaismu, loajálního místním říším, soustředěného okolo chrámu v Jeruzalémě, usilujícího o studium Tóry a o její poslušnost. Tato poslušnost se vyznačuje silně separatistickou tendencí vůči svému okolí.

Kniha Ezdráš doznala v kánonech jednotlivých komunit značného rozrůznění. Septuaginta rozděluje kompozici Ezd Neh na 1. a 2. Ezdrášovu. Jako 3. Ezdrášovu pak uvádí dílo, které zahrnuje konec 2Pa, Ezd a část Neh, ale přidává také vlastní, odjinud neznámý materiál (např 3Ezd 3, Spor tří pážat). Podle některých badatelů je tato apokryfní kniha řeckým překladem původního pramene, z něhož po svém vychází také kniha Ezd. 4. Ezdrášova je spisem apokalyptickým, odráží se v ní pád Jeruzalémského chrámu v r. 70.

2. Postava E.: hebr. `ezrá', řec. esdras. Vlastní jméno ústředního hrdiny knihy Ezdráš a zčásti také knihy Nehemjáš, znamená Ta (pravá) pomoc, nebo je zkrácením teoforního Azarel nebo Azarjáš (Pomocí je Bůh, resp. Hospodin). Podle nenápadného rodokmene v úvodu jeho vystoupení (Ezd 7,1-6) pocházel z velekněžské, sádokovské rodiny. Vyšel z Babylóna z pověření krále Artaxerxe (patrně II.), tedy počátkem 4. st. př. n. l., aby zde obětoval jeho dar. Jeho skutečné poslaní ale spíše než s chrámem souvisí s jeho kvalifikací písmáka zdatného v Mojžíšově Zákoně. (Ezd 7,6) Titul písmák, hebr. sófér, představuje E. jako příslušníka starověkého úřednictva, v jehož vzdělávacích institucích krystalizovaly kanonické texty. Ustanovením soudců má E. v Jeruzalémě jako náboženském centru Židů celé perské říše prosadit normy Hospodinova / Mojžíšova Zákona. Synekdochou odpadnutí od Hospodinova Zákona jsou podle vyprávění v Ezd 9-10 sňatky navrátilců s cizinkami. Vyprávění o E. kázání v Neh 8-9 zůstává na obecnější rovině a má mnohem radostnější rysy, neboť je doprovází Svátek stánků, i zde se ale přijetí Zákona projeví tím, že se Izraelovi potomci oddělili ode všech cizinců (Neh 9,2). Oč důležitější je role Ezdráše jako toho, kdo v poexilním Izraeli prosadil Tóru, o to nápadnější je skutečnost, že o něm mlčí ostatní židovské texty z doby před začátkem letopočtu. Spíše než biografické rysy ztělesňuje tak postava E. v kanonických knihách SZ přesun důrazu z kultu na studium Zákona.