Posvěcení, posvětit (se)

heslo: posvěcení, posvětit (se)

autor: Pokorný Petr    
       
předcházející heslo: posvěcení chrámu        
následující heslo: potaš

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků hebr. kmen q-d-š, řec. hagiasmos, hagiazó) – duchovní proces, jímž v Bibli žid nebo křesťan (a) získává (od Boha) svatost, nebo (b) ve vlastním jednání uplatňuje svatost (posvěcení se) od Boha již přijatou (svatý), nebo (c) Boží svatost uznává, vyznává a chválí.

Protože pojem svatosti vyjadřuje oddělenost od všední oblasti (obdoba pojmu tabu v náboženské fenomenologii), je i p. proces, jímž se posvěcený či posvěcovaný odlišuje od svého okolí, aniž by je přitom odmítal nebo dokonce zatracoval. Jako svatý není člověkem mravně dokonalým nebo jediným od Boha milovaným, ale je určen k dobrému poslání. Kněz, typická posvěcená osoba, slouží svým oddělením celému okolí. Také svatý předmět (oltář) posvětil to, co se jej dotklo (Ex 29,37b; 30,29; srv. 1K 7,14 (posvětit společenstvím s posvěcenou osobou). Místo bylo posvěceno tím, že se na něm zjevil Bůh (Ex 3,5; Joz 5,15). Uděluje mu požehnání a obětuje za ně (1Pa 23,13). Posvěceným místem byl stan setkávání (Nu 7,1b) a především chrám (1Kr 8,63; 2Pa 29,5). Dle Ex 19,6 (Lv 19,2; srv. Lv 11,44) byl celý Izrael královstvím kněží – měl tedy poslání vůči ostatním pronárodům. Podobně mohly být posvěceny dny (viz níže a/, Lv 23 aj., pokrmy a plodiny (Lv 19,24n).

1. Kněz byl posvěcenou obětí Bohu, oblečením kněžského roucha a pomazáním olejem (Ex 29). Podobně se posvěcovaly i bohoslužebné předměty (Ex 29,36n; 30,26-29). Vlastním posvěcovatelem (subjektem posvěcení) byl Bůh sám: Já jsem Hospodin, já vás posvěcuji (Lv 29,8; Ez 20,12). Sám Bůh pokoje nechť vás cele posvětí (1Te 5,22). Dle Gn 2,3 a Ex 20,8 posvětil sám sedmý den – sobotu. Bůh sám sebe posvěcuje svou spravedlností (Iz 5,16). Posvěcení člověka je v tomto smyslu získáním podílu na Boží svatosti. V NZ je posvěcení prostředkováno Ježíšem. V 1K 6,11 jsou křesťané posvěcení ve jménu Ježíše Krista (Žd 10,10), v Janově evangeliu se o Kristu mluví jako o posvěceném Otcem (J 10,36) a o jeho života a smrti jako o oběti posvěcení (J 17,19).

2. Člověk se posvěcuje, aby naplnil své poslání, aby uplatnil svatost danou od Boha (2K 7,1), stal se tím, čím je, připodobnil se Bohu (Lv 11,44; srv. Mt 5,48: dokonalý). V SZ se posvěcovali k boji (obrazně užito v Jr 6,4). Pro apoštola Pavla byla posvěcující obětí jeho misijní služba (Ř 15,16), dle Sk 21,24 se podílel i na židovském p. obětí na konci nazorejského slibu. Zásadně se však posvěcení (v pozdější věrouce lat. sanctificatio) děje prostřednictvím Ducha sv. (1Pt 1,2 a celá kap. Ř 8, i když se v ní termín posvěcení nevyskytuje). Jeho projevy byly půst (Jl 2,16), v NZ mravní kázeň (1Te 4,3) a odevzdání celého života Kristu, které znamená osvobození z otroctví hříchu (Ř 6,13.19). Sama svou podstatou není žádná část Božího stvoření nečistá, lze ji posvětit Božím slovem a modlitbou (1Tm 4,4n). V NZ se tak dovršuje prorocká linie vztahu k Bohu, podle níž se kultické očištění rozšiřuje na celý život. Není však nahrazeno etickým přístupem k životu, jak se někdy říkalo. Těžištěm a východiskem celoživotního posvěcení jakožto Bohu odpovědného jednání zůstává chvála Boha a svěcení jeho jména, posvěcení Krista v srdci (1Pt 3,15: viz c/).

3. Posvěcení Boha, známé zejména z prosby Otčenáše Posvěť se jméno tvé (Mt 6,9; L 11,2; Did 8,2), je zakotvením naděje modlitebníka (Pán, Kristus, budiž svatý ve vašich srdcích – 1Pt 3,15) i svědectvím pro jeho okolí (Nu 20,12-13; Iz 8,13).

Posvěcením Boha uznává člověk řád světa daný Bohem jako Stvořitelem (doxologie).