Pelištejci

Z Encyklopedický biblický slovník
Verze z 28. 3. 2023, 12:21, kterou vytvořil Moravec (diskuse | příspěvky) (naimportována 1 revize)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

heslo: Pelištejci

autor: Stehlík Ondřej    
       
předcházející heslo: pelikán        
následující heslo: pelyněk

Seznam zkratek
Traskripce původních jazyků
bojovný národ, část migrační vlny nazývané Mořské národy, která se východním Středomořím začala valit v poslední dekádě 13. st. př. n. l. Odkud vyšel první impuls, není dodnes jisté, postupně byla v pohybu celá egejská oblast i oblast Blízkého východu. V troskách se ocitla mykénská i minojská kultura. Vlna postupovala po anatolském a syrském pobřeží a vyvrátila Chetitskou říši a Ugarit. Druhá část postupovala po moři přes Krétu a Kypr.

Pelištejci pravděpodobně s několika dalšími kmeny měli namířeno až do Egypta. Ramses III. (1198-1166 př. n. l.) s nimi vedl urputné boje a nakonec je zastavil. Pelištejská část se usadila v příbřežní rovině, pravděpodobně s tichým souhlasem Egypta, který je užíval jako předsunuté žoldnéře v nárazníkovém pásmu.

Jelikož Pelištejci se v oblasti neobjevili před r. 1200 př. n. l. a nebyli ani tak zváni, je velmi pravděpodobné, že většina zmínek v praotcovských látkách (Gn 21,32.34; 26,1.8.14-18; Ex 13,17; 23,31; Joz 13,2n), která mluví o Pelištejcích, je anachronická, resp. pochází z pozdější doby. Je ovšem možné, že egejské skupiny se v Palestině vyskytovaly již před příchodem P.

Archeologicky doložené známky destrukce měst Ašdódu, Aškalónu a Gázy okolo r. 1150 př. n. l. korespondují pravděpodobně s tím, jak Pelištejci za vlády Ramsese VI. setřásli egyptskou nadvládu. Brzy potom vzniká svaz pelištejských měst tzv. Pětiměstí. (Ašdód, Aškalón, Gat, Gáza, Ekrón). Těchto pět měst ovládalo ještě několik menších provinčních měst a opevněných sídel (např. Siklag, Timna, Jabnah...).

Pelištejci dali tomuto území jméno, jež v různých podobách přečkalo až dodnes. Pro biblické období se vžil název Pelištea. Ortografie i výslovnost však v různých jazycích i během doby kolísala. Hebrejština označuje obyvatele pelištím, kral. Filištínští, a krajinu pelešet, asyrské prameny mluví o Pilisti nebo Palastu, egyptské nápisy jmenují prst, Hérodotos spolu s řeckými námořníky nazývá obyvatele Palastinoi a kraj Palastium, nakonec císař Hadrián přejmenovává Judskou provincii na Syria Palaestina.

Soudě podle dochovaných archeologických nálezů (hlavně keramiky) souvisí původ Pelištejců s egejskou oblastí; podobnosti je spojují zejména s kulturou na Krétě. Bible o egejském původu Pelištejců ví, spojuje je se zemí Kaftór/Kaptor – Krétou (Jr 47,4; Gn 10,14). Písemné pelištejské doklady se v podstatě nedochovaly, jen několik dosud nerozluštěných nápisů, které opět ukazují na Krétu. Původní jazyk Pelištejců můžeme odhadovat pouze podle vlastních jmen, která ukazují na egejský původ. Brzy však Pelištejci přejali jazyk původního obyvatelstva a také jména se posemitštila.

Podobné přizpůsobení můžeme sledovat i v náboženství. Odhalená kultická místa odkazují hlavně na příbuznost s chrámy na Krétě – především chrámy s několika místnostmi podél delší strany a se dvěma sloupy uprostřed (například chrám v Ekronu vrstva V.; sr. Sd 16,26). Votivní dary a jiné artefakty ukazují na uctívání převážně ženských božstev, což opět odpovídá minojské i mykénské kultuře. Pozdější, převážně biblická svědectví však mluví již o posemitštěných božstvech. Pelištejská božstva tedy podle bibl. tradice byla: Dágon, Aštarót, Baal Zebúb. Vše jsou to jména semitských božstev. Pelištejské náboženství se v novém prostředí asimilovalo. Obecně můžeme pelištejskou kulturu popsat jako směs původních egejských prvků s vlivy egyptskými (např. známé pelištejské antropomorfní sarkofágy) a místními kenaanskými prvky. Osobitost pelištejské kultury se postupným míšením vytrácela.

Charakteristickým znakem Pelištejců bylo vaření piva a s tím spojené speciální džbánky s nálevkami a sítky ve stěnách nádoby. Hlavní dovedností Pelištejců a kulturním přínosem v oblasti však byla vyvinutá metalurgie, zejména znalost zpracování železa. Invazí mořských národů končí období pozdní doba bronzová a nastává doba železná. Pravděpodobně právě znalost železa a jeho užití ve výzbroji hrálo značnou roli v šíření a počátečních vojenských úspěších P. Tuto skutečnost naznačují i biblické látky (1S 13,19). Po obsazení země a konsolidaci moci si Pelištejci začali podmaňovat své okolí. Za vrcholné období Pelištejců je možno považovat ranou dobu železnou (1200-1000 př. n. l.)

Když se Pelištejci snažili proniknout do vnitrozemí, střetli se s izraelskými kmeny. Izraelci i Pelištejci se v Palestině usazovali zhruba ve stejné době. Izraelci přicházejí z vnitrozemí, Pelištejci od moře. Střetávali se na západních svazích Judských hor. Nejranější třenice s Pelištejci jsou naznačeny legendárními látkami vyprávějícími o soudci Samsonovi a o souboji s Goliášem, který byl spojením s Davidem anachronizován (zařazen do jiné doby).

V Samuelově době je tlak Pelištejců největší. Mezi Pelištejci a Izraelem se vede vleklá a urputná válka. Pelištejci mají zpočátku navrch, porazili izraelské voje a získali i jeho Schránu smlouvy – palladium vojska izr. kmenů. S počátkem izraelského království a jeho organizovaného vojska se síly začínají vyrovnávat. Příznačné však je, že první izraelský král Saul umírá v boji s Pelištejci (1S 31).

Mladý David se při své vzpouře proti Saulovi uchýlil pod ochranu právě Pelištejců. S pelištejskou podporou si budoval mocenskou základnu v jižním Judsku. Poté, co Saul padl v boji s Pelištejci, stal se David pravděpodobně s podporou Pelištejců králem nad Judou. Z pohledu Pelištejců se tato taktika ukázala v delší perspektivě jako neprozíravá. Obratnou politikou totiž David rozšířil svůj vliv také nad Izrael a přesunem centra moci do Jeruzaléma se vysmekl z pelištejského vazalství. Pelištejci se pokusili Davida znovu podmanit, ale neuspěli. David je porazil (2S 5,17-25) a vzrůst moci jeho říše nakonec zatlačil Pelištejce do defenzívy (2S 8,1). Nadále se ale gatští Pelištejci (přátelé z odbojnických let?) těšili na Davidově dvoře přízni (2S 15,18n; 6,10n). Třebaže se Pelištejci ubránili izraelské rozpínavosti (2S 21,15-22; 23,8-9), nikdy již nepředstavovali pro Izrael zásadní hrozbu. Šalomoun při svém nástupu na trůn obdržel tribut od podmaněných zemí, mezi plátci byla i pelištejská města (1Kr 5,1). Situace však byla zřejmě složitější, protože jedno z hlavních pelištejských měst – Gezer – dostal Šalomoun jako věno spolu s egyptskou princeznou.

Jinak Pelištejci sdíleli osudy blízkovýchodních menších států, doléhaly na ně stejné velmocenské poryvy a spojovala je i snaha zachránit si existenci střídavou loajalitou. V 9. st. př. n. l. zmiňuje Adad-nirari tribut, který od Pelištejců obdržel. Teprve Tiglat-pileser III. vstoupil do Pelišteje a dobýval Gázu. Asyřané dosazovali na pelištejské trůny své lidi, ale neusilovali o připojení pelištejských království do říše, spíše z nich vytvářeli nárazníkovou oblast směrem k Egyptu. Pelištejci zase byli ve stálém pokušení bouřit se proti nadvládě a hledat spojence v Egyptě (jak bylo příznačné i pro izraelskou a judskou politiku). Sargon, Sancheríb a Esarchadón často a tvrdě proti těmto vzpourám zasahovali.

Po oslabení Asyrské říše se Pelištea dostala pod přímý vliv Egypta. Spolu s egyptským faraónem Nékem II. dokonce Pelištejci vytáhli na pomoc Asýrii (r. 605 př. n. l.) proti babylónskému Nebúkadnesarovi. Nabúkadnesar u Karkemíše zvítězil a obsadil celou Palestinu. Po pěti letech však Néko u Megida Nabúkadnesara porazil (601/600 př. n. l.) a došlo k obratu. Za tři roky (587 př. n. l.) se ale Nebúkadnesar znovu vrátil a Pelištejci i Judejci stáli na straně Egypta. Nebúkadnesar dobyl Jeruzalém a opět, a to již na dlouhou dobu, si podmanil celou Palestinu, Judejce deportoval do Babylóna, Pelištejce do Nippuru. Při čtení napínavých příběhů a proroctví, hlavně Jeremjášových, biblický čtenář snadno nabývá dojmu unikátnosti židovského osudu, třebaže stejný osud sdíleli spolu s Hebreji i okolní národy a sami proroci o tom dobře věděli (Jr 25,20; 47,1-7; Za 9,5-6).

Babylónská deportace byla poslední ranou pelištejské kultuře. Jméno krajiny na mapě zůstalo, kultura však postupnou asimilací ztrácela svá specifika a byla překryta novým dějinným vývojem.